Recenze

zhodnotit výkon nových politických a administrativních struktur. Za nejlepší text první části sborníku považuji srovnávací studii místní vlády v Polsku a v Maďarsku. Jeho osu představují čtyři dimenze: 1) formální úkoly místních autorit; 2) personální zdroje; 3) finanční zdroje; 4) míra kontroly, kterou nad místní správou vykonávají vyšší úrovně státní správy. Škoda jen, že srovnání zahrnuje pouze dvě země. Částečně si může čtenář srovnatelný obrázek vytvořit ze studie Illnerovy, nikoli však ve všech ohledech. Českého čtenáře by nemělo mást, že Wollmann a Lankina „druhou fází reforem“ označují vytvoření regionů a nikoliv to, co pod tímto názvem chápe česká exekutiva, tj. rušení okresních úřadů a ustavení obcí s rozšířenou působností. Naopak velmi nevyrovnaným dojmem působí studie místní demokracie v pobaltských zemích. Práce se místy také snaží o srovnání tří republik, často však vyčnívá autorům nejbližší Lotyšsko, o kterém se čtenář dozví místy až podružné informace. Ač text obsahuje nové údaje, co do kvality stěží předstihne příspěvky (z části z pera týchž autorů) ve sborníku Decentralization: Experiments and Reforms, který sestavil Tamás Horváth (2000). Na rozdíl od ostatních studií Vanags a Vilka nezmiňují téma dědictví minulosti (ať už sovětské nebo starší), a ztrácí tím jednu z možností porovnání s ostatními popisovanými zeměmi. Koncept dědictví mohli autoři např. využít jako interpretační klíč ke svému šetření z roku 1999. V množství uvedených čísel se trochu ztrácí zjištění, že takřka všichni místní lídři jsou přesvědčeni o potřebě silné ruky, několika málo silných, schopných lidí, kteří budou všemu vládnout. Více než polovina dotázaných si pak myslí, že širší účast občanů na rozhodování vede ke konfliktům a není vlastně ani nutná. Svébytná směs dědictví zasáhla do utváření místní správy v zemích bývalé Jugoslávie, kterým jsou věnovány dvě studie této části sborníku. Odkazy autorů sahají až k středověkým svobodným městům při březích Jaderského moře, se střední Evropou

tuto oblast spojuje dědictví habsburské říše, své přineslo meziválečné Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie), a nakonec samosprávné prvky jugoslávské varianty socialismu. Reformy místní demokracie ve Slovinsku a zvláště v Chorvatsku ještě zdaleka nejsou u konce. V Chorvatsku mimo jiné proto, že je v devadesátých letech minulého století zbrzdil centralisticky orientovaný nacionalismus. Není divu, že se autoři těchto studií vedle prostého popisu proměn institucí místní správy věnují také jejich kritickému hodnocení, případně úvahám o možných směrech budoucího vývoje. Srovnávat vývoj místní demokracie v zemích bývalého východního bloku s vývojem v samotném Rusku není snadné. Wollmann a Butusova si pomáhají pojmovou dvojicí „princip moci“ a „princip práva“. První z nich je podle autorů hluboce zakořeněn v ruské historii, a tak i částečné uplatnění principu práva, které spojují především s ruskou federální ústavou z prosince 1993 a federálními zákony týkajícími se místní samosprávy ze srpna 1995, považují za pokrok ve srovnání se sovětskou minulostí. Nechtějí přitom přehlížet fakt, že se často za předstíranou politikou „vlády práva“ skrývá snaha udržet osobní moc. Důležité je, že na vývoji místní demokracie v Rusku se podílí nejen vnitřní faktory, ale také např. ohledy na mezinárodní společenství nebo snaha Ruska vstoupit do Rady Evropy a dalších organizací. Z celkového srovnání studií vyplývá, že čím méně samozřejmé je fungování místní správy, tím častěji se autoři obracejí k odkazům či přímo doslovné citaci zákonů. Nemohou-li demonstrovat vývoj místní demokracie de facto, pokouší se alespoň o pohled de iure. Do budoucnosti přitom většinou hledí s optimismem. Přes výtky, které je možné první části sborníku adresovat, jde nesporně o inspirativní četbu. Čtenáře při ní napadají možné náměty dalších srovnávacích výzkumů. Namátkou by mohlo jít o studium role ústav v proměnách lokální samosprávy (např. lotyšská se k ní vůbec nevyjadřuje, slovinská

533