hlasitým crčením močil do prázdného vědra.

Kenna si přitáhla pokrývku až pod bradu. Vzpomínala.

Uprchlici nedohonili. Zmizela. Prostě se vypařila. Stalo se něco
nepředstavitelného: Boreas Mun asi po třech mílích ztratil stopu.
Znenadání se zatáhlo, padla tma a vichr ohýbal mladé stromy téměř
k zemi. Spustil se liják, začalo se blýskat, hřmět.

Bonhart běsnil. Vrátili se do Govorožce. Řvali po sobě jeden přes
druhého a jeden po druhém: Bonhart, Kalous, Rience i ten čtvrtý,
tajemný, skřípavý, nelidský hlas. Pak musel celý oddíl do sedel, ve
vsi zůstali jen ti, kdož nebyli schopni jízdy - jako třeba já. Vzali
s sebou i sedláky s pochodněmi, kteří znali okolní lesy. Vrátili se
až k ránu.

Vrátili se s prázdnou. Pokud nepočítám hrůzu v jejich očích.

Rozpovídali se teprve po pár dnech, uvědomila si dodatečně Kenna.
Zpočátku se vsichni přílis báli Kalouse a Bonharta. Ti zuřili, že
bylo lepsí nechodit jim na oči. Nějakým neopatrným slůvkem si
dokonce i Bert Brigden, důstojník, vysloužil ránu Skellenovým bičem.

Leč povídačky o tom, co se dělo během pátrání, se nedaly zadržet.
O slaměném jednorožci z kapličky, který vyrostl do velikosti draka a
splasil koně tak, že si padající jezdci div nepolámali vazy. O po
obloze cválající kavalkádě duchů s ohnivýma očima na kostrách
koní, kteří na rozkaz svého krále kostlivce zametali stopy vrané
klisny cáry jezdeckých plásťů. O ohlusivém chóru lelků kozodojů,
jejichž lkaní mrazilo krev v žilách. O skučení beann'shie,
zvěstovatelky smrti.

Vichřice, désť, mraky, keře a stromy v noční tmě, tak záhadné
jevy komentoval Boreas Mun, který byl přece u toho. A strach, který má
velké oči. A lelci? Lelci jsou lelci, křičí přece každou noc.

A stopy koňských kopyt, jež náhle mizí, jako by se kůň vznesl a
letěl dál vzduchem? Na tu otázku tvář stopaře, který dokázal
sledovat rybu ve vodě, kameněla. Vichr, to vichr zavál stopy pískem a
listím. To je jediné vysvětlení.

Někteří věřili, protože chtěli věřit. Uvěřili, že to vsechno
byly přirozené úkazy anebo vidiny. A dokonce se tomu vsemu smáli.

Přestali se smát. Po Dun Dâre. Po Dun Dâre se už nesmál nikdo.

*

Když ji spatřil, leknutím ucouvl a nadechl se.

Smíchala husí sádlo se sazemi z komína a mastným černým líčidlem,
které vzniklo, si začernila okolí očí. Černé pruhy protáhla od
obočí až k usím.

Vypadala jako démon.

"Od čtvrté kupy půjdes po břehu močálu až k lesíku," opakoval jí
údaje o směru cesty. "Podél řeky ke třem uschlým stromům, od nich
zamířís na západ, jako když střelí. Až se ukáže bor, půjdes po
jeho okraji a budes počítat odbočky. Devátou se vydás a nebudes už
nikde měnit směr. Na severní straně Dun Dâre stojí kousek od vesnice
pár chalup. Hned za nimi, na křižovatce, je krčma."

"Zapamatuji si to. Neboj se, trefím."

"Dávej si pozor hlavně kolem říčních zátočin. Vyhni se místům,
kde je rákosí řidsí nebo kde roste rdest. A kdyby tě chytil soumrak
jestě před borovým lesem, zastav se a zůstaň do svítání. Za
žádnou cenu nesmís přes bažinu v noci. Už je skoro nov, navíc je
zataženo..."

"Já vím."

"Co se týče Stojezeří... Musís na sever, přes vrchovinu. Vyhýbej se
hlavním silnicím, je na nich plno vojska. Až dojdes k velké řece,
jmenuje se Sylte, budes mít polovinu cesty za sebou."

"Vím, vždyť jsi mi nakreslil mapu."

"Aha, más pravdu. Zapomněl jsem."

Ciri už poněkolikáté zkontrolovala sedlo a brasny. Mechanicky.
Nevěděla, co má říci, aby oddálila, co říci musela.

"Jsem rád, že jsem se s tebou seznámil," předesel ji. "Opravdu. Buď
zdráva, zaklínačko."

"Buď zdráv, poustevníku. Děkuji ti za vsechno."

Už seděla v sedle, už se chystala mlasknout na Kelpii, když k ní
přistoupil a chytil ji za ruku.

"Ciri. Zůstaň. Přezimuj tady."

"Dostanu se k jezeru než nastanou mrazy. A pak, pokud jsi měl pravdu, se
nemusím zimy obávat. Vrátím se teleportem na Thanedd. Do skoly v
Arethuse k paní Ritě... Vysogoto... Bylo to tak dávno..."

"Věž vlastovky je legenda. Nezapomínej, že je to jen pouhá legenda."

"Já jsem také jen legenda," řekla hořce. "Od narození. Vlastovka
Zireael. Dítě Překvapení. Nadílka. Dítě Starsí krve. Jedu,
Vysogoto. Měj se dobře."

"Sťastnou cestu, Ciri."

*

Hospoda na rozcestí za vsí byla prázdná. Cyprian Fripp mladsí a jeho
dva kumpáni do ní zakázali vstup místním a zaháněli pryč pocestné
odjinud. Sami jedli a pili, celé dny vysedávajíce v lokále
páchnoucím tak, jak už v zimě, když se neotvírají okna a dveře,
krčma zapáchá: kouřem, potem, mysinou, kočičinou, připáleným
omastkem a vlhkým, pařícím se satstvem.

"Sral pes takovou službu!" zopakoval snad posté Yuz Jannowitz,
Gemmeřan, a pokynul služebným děvečkám, aby donesly dalsí pití.
"Aby toho Kalouse cholera sklátila za to, že nás odkomandoval do tyhle
smrdutý díry! Raděj bych po lesích jezdil s patrolama."

"Ty jses ale vůl," řekl Děde Vargas. "Vís, jaká je venku kosa? Buď
rád, že sedís v teple. A s holkama."

S rozmachem plácl obsluhující děvče po zadnici. Děvče vypísklo,
ale veskrze nepřesvědčivě a lhostejně. Po pravdě řečeno, bylo dost
slabé na hlavu. Práce v senku ji naučila jedné věci: na plácnutí
či stípnutí je záhodno odpovědět zapistěním, hosté to mají
rádi. Frippovi muži se obou služek zmocnili hned druhého dne po
příjezdu. Krčmář se bál něco namítnout a holky život naučil, že
když protestují, jsou bity. Trpělivě tedy držely, kdykoliv chlapi