posluhovačem expansivních a revisionistických kruhů kléru, fakticky
vládnoucích královstvím Nordlingů. Jeví se to jako sibeniční
žert, když uvážíme, že právě tyto kněžské kruhy na mne dvacet
let předtím vydaly rozsudek smrti za atheismus. Ve skutečnosti již tou
dobou expansivní knězi na Severu dávno ztratili svůj vliv, nicméně v
Nilfgaardu to odmítli vzít na vědomí. Spojování mystiky s politikou
bylo stíháno a bez milosti trestáno.

Dnes, z perspektivy uplynulých let vidím, že kdybych se tenkrát
pokořil a projevil pokání, nebylo by přikročeno k exemplárnímu
potrestání, pouze bych nějakou dobu pobyl v císařské nemilosti a po
čase by celá aféra byla zahlazena. Avsak já jsem byl rozhořčen. Byl
jsem si jist svou pravdou, kterou jsem měl za nadčasovou a nadřazenou
jakékoli politice. Cítil jsem křivdu. Bylo mi nespravedlivě ublíženo
vládnoucí tyranií. Navázal jsem aktivní kontakty s disidenty
snažícími se svrhnout tyranii. Ani jsem se nenadal a seděl jsem se
svými novými přáteli ve vězení. Někteří z nich, když jim kat
ukázal své nářadí, označili mne za hlavního ideologa podzemního
hnutí. Před trestem smrti mne uchránila císařská milost, byl jsem
vsak odsouzen do vyhnanství - pod pohrůžkou okamžitého vykonání
původního trestu, navrátím-li se někdy na teritorium císařství.

Urazil jsem se na celý svět, na království, císařství, university,
na disidenty, úředníky a právníky. Na přátele a kolegy, kteří
mne jako mávnutím kouzelné hůlky přestali znát. Na svou druhou
ženu, jež stejně jako ta první považovala manželovy potíže za
dostatečný důvod k rozvodu, a na děti, které se mne zřekly. Odesel
jsem ze světa. Sem, do Ebbingu, na blata Pereplutu. Usadil jsem se v
chýsi po poustevníkovi, který tu kdysi žil. Při vsí smůle, kterou
jsem měl, Nilfgaard anektoval Ebbing, takže než jsem se stačil
zabydlet, ocitl jsem se opět na císařském území. Nemám už snahu
ani sílu k dalsímu putování, a tak se musím ukrývat. Císařské
verdikty nejsou nikdy promlčeny, ani když imperátor, který je vydal,
dávno nežije, a vládnoucí císař má pramálo důvodů, aby na něj
vzpomínal v dobrém a sdílel jeho názory. Rozsudek smrti zůstává v
platnosti, to je zvyk a právo v Nilfgaardu. Na velezradu se nevztahuje
ani promlčení, ani amnestie. Při korunovaci nového císaře jsou
omilostněni vsichni, které odsoudil jeho předchůdce - až na
vlastizrádce. Proto pro mne není rozdílu, kdo právě sedí na trůně:
porusuji soudní rozhodnutí o vyhnanství a budu-li zadržen, moje hlava
spadne na popravisti.

Jak tedy vidís, milá Ciri, oba jsme v podobné situaci."

"Co je to etika? Věděla jsem to, ale už jsem to zapomněla."

"Nauka o morálce. O pravidlech poctivého, mravného a slechetného
jednání. O výsinách dobra, na něž lidskou dusi vynásí počestnost
a morálnost. A o hlubinách zla, do kterých ji svrhává nečestnost a
amorálnost..."

"Výsiny dobra!" vyprskla. "Počestnost! Morálnost! Nerozesmávej mě,
nebo mi rána na hubě zase praskne. Měl jsi z pekla stěstí, že tě
nestíhali, že za tebou neposlali lovce lidí, takového jako... Bonhart.
Poznal bys hlubiny zla. Etika? Do hajzlu s tvou etikou, Vysogoto z Corvia.
To ne zlí a nepoctiví padnou do hlubin! Ó ne, zlí, ale rozhodní a
bezohlední tam svrhávají ty, kdož jsou mravní, čestní a
uslechtilí, avsak nerozhodní a plní zábran."

"Děkuji za ponaučení," řekl ironicky. "I kdyby člověk prožil
století, nikdy není pozdě na to, aby se něčemu nepřiučil. Není nad
to, poslechnout si moudrého člověka, zralého a zkuseného."

"Posmívej se, posmívej," zamračila se. "Ale teď jsem na řadě já.
Pobavím tě svými příhodami. Až skončím, uvidíme, jestli ti bude
do smíchu."

*

Kdyby se toho dne po setmění někdo přikradl k chatrči v mokřinách a
skvírou v okenici se podíval do světnice, spatřil by i v chabém
osvětlení bělovousého starce soustředěně naslouchajícího
popelavé dívce sedící na spalku u krbu. Viděl by, že dívka mluví
pomalu, jako kdyby s obtížemi hledala slova, že si rozruseně mne
osklivou jizvou poznačenou líc, že své vyprávění prokládá
dlouhými odmlkami. Vyprávění o znalostech, které jí byly
vstěpovány, aby se posléze vsechny ukázaly klamné a matoucí. O
slibech, které dostala a které nebyly dodrženy. O sudbě, na níž ji
naučili věřit, ale která ji hanebně zradila. O tom, že pokaždé,
když už začínala doufat ve změnu k lepsímu, byla vystavena
ponížení, pokoření, křivdě a bolesti. O tom, že ti, kterým
důvěřovala a které milovala, zradili, nepřisli jí na pomoc, když
jí hrozilo zhanobení, utrpení a smrt. O radách, podle nichž měla
být věrna ideálům, které ji zklamaly vždy, když se o ně chtěla
opřít, a tak dokázaly, že jsou k ničemu. O pomoci, přátelství a
lásce těch, u kterých by pomoc a přátelství nikdy nehledala - o
lásce nemluvě.

Leč nikdo to nemohl spatřit ani zaslechnout. Chatrč s propadlou
střechou byla zahalena neproniknutelnou mlhou na blatech, na něž se
žádný člověk neodvážil.

Vstupujíc do období dospívání, pokousí se mladá dívka objevovat
oblast života dříve jí nedostupnou, což v pohádkách představuje
vstup do tajuplné věže a hledání v ní skryté komnaty. Dívka
vystupuje na vrchol věže po strmých točitých schodech ve snech jsou
schody symbolem erotické zkusenosti. Zakázaná komnata, malý,
uzamknutý pokoj, symbolizuje vagínu a otočení klíče v zámku
sexuální akt.

Bruno Bettelheim: The Uses of Enchantment,