Andrzej Sapkowski S ga o Zakl na i V - 1

ANDRZEJ SAPKOWSKI

PÁTÁ ČÁST

SÁGY

O ZAKLÍNAČI

ANDRZEJ SAPKOWSKI

Pátý, poslední díl ságy o zaklínači Geraltovi,

krásné čarodějce Yennefer a dítěti překvapení Ciri.

Jaký osud čeká zaklínače?

Bude mu dáno konečně se setkat

se svou celoživotní láskou?

Splní se zlověstná věstba

anebo svět elfů, lidí a trpaslíků

zachvácený vražednou válkou přetrvá?

+----------------------------+
| 9 788085 951196 | |
| | LEONARDO |
| Cena 239,- | |
+----------------------------+

ISBN 80-85951-19-3

A tak jeli a jeli, až přijeli k jezeru. Bylo siroké a jeho voda byla
krásně čistá a vprostřed jezera uzřel Artus paži, oděnou v bílý
aksamit, držící v ruce překrásný meč.

"Hle, tam je ten meč, o němž jsem hovořil," ukázal Merlin.

Vtom vsak spatřili dívku kráčející po jezeře.

"Kdo je ta dívka?" zeptal se Artus.

"To je Paní jezera," odvětil Merlin.

Sir Thomas Malory: Le Morte Darthur

KAPITOLA PRVNÍ

Jezero bylo začarované. O tom nemohlo být pochyb.

Za prvé: leželo přímo v ústí zakleté doliny Cwm Pwcca, tajuplného
údolí ustavičně zahaleného mlhou a proslulého kouzelnými
vlastnostmi a jevy.

Za druhé: Stačilo se podívat.

Vodní hladina byla sytě a nezkalitelně modrá jako lestěný safír a
hladká jako zrcadlo. Zdálo se, že odrážející se v ní stíty
masívu Y Wyddfa byly krásnějsí a skutečnějsí než ty, jenž se
tyčily nad jezerem. Od vody vanul osvěžující chlad a důstojné ticho
nerusilo nic, ani zasplouchání ryby, ani křik ptáka.

Ten pohled zapůsobil na rytíře hlubokým dojmem. Místo aby pokračoval
v cestě po svahu hory, obrátil koně k jezeru. Jako kdyby jej magneticky
přitahovalo kouzlo dřímající tam dole, na dně, v hloubi vod. Kůň
obezřetně naslapoval mezi skalisky, dávaje nespokojeným supěním
najevo, že rovněž on cítí magickou auru toho místa.

Na břehu rytíř sesedl. Uchopil hřebce za uzdu a vedl ho až tam, kde
drobné vlnky zanikaly mezi barevnými oblázky.

Brnění zachřestilo, když poklekl. Vyplasil potěr, jako jehličky
drobné a bystré rybičky. Nabral vodu do dlaní a pil. Opatrně a
zvolna, protože ze studené vody tuhly rty a jazyk, bolely zuby.

Když si nabral podruhé, po hladině jezera k němu dolehl nějaký zvuk.
Zvedl hlavu. Kůň zafrkal, jako kdyby chtěl potvrdit, že i on to
slysel.

Rytíř nastražil usi. Ne, to nebyl přelud. Slysel zpěv. Zpívala
žena. Anebo spíse dívka.

Jako vsichni rytíři byl vychován písněmi bardů a rytířskými
příběhy. V nich bylo dívčí zpívání nebo volání v devíti
případech z deseti pouze vábničkou. Rytíř, jenž je následoval,
zákonitě upadl do léčky. Nezřídka smrtelné.

Avsak zvědavost zvítězila. Rytíř měl vseho vsudy teprve devatenáct
let. Byl velmi odvážný a tuze nerozvážný. Proslul tím prvním,
znám byl tím druhým.

Ujistil se, zda jde meč dobře ven z pochvy, nasedl na koně a rozjel se
po pláži směrem, odkud přicházel zpěv. Nemusel jet daleko.

Na břehu ležely bludné balvany, tmavé, hlazené, jako hračky
nějakého obra nedbale sem pohozené po skončené zábavě. Některé z
nich ležely v hloubce a černaly se v průzračné vodě. Některé
vyčnívaly nad hladinu jako hřbety spících leviathanů. Nejvíce jich
vsak leželo na břehu, napříč pláží k lesu. Zpola zapadlé do
písku, nechávaly prostor dohadům o své celkové velikosti.

Zpěv, jenž rytíř slysel, zněl právě zpoza těch balvanů.

Zpívající dívka zůstávala neviditelná. Seskočil na zem a vedl
koně blíže. Držel zvíře za ohlávku a za nozdry, aby náhodou
nezaržálo anebo nezafrkalo.

Dívčin oděv ležel na jednom z balvanů na mělčině, nahoře plochém
jako kamenný stůl. Nahá dívka stála po pás ve vodě a s cákáním
se myla. Rytíř naslouchal jejímu zpěvu, leč slovům nerozuměl.

Nebylo divu.

Vsadil by vlastní hlavu, že koupající se dívka nebyla člověkem z
masa a kostí. Svědčilo o tom stíhlé tělo, neobyčejná barva vlasů,
hlas. Byl si jist, že kdyby se otočila, uviděl byl veliké oči
mandlového tvaru a kdyby odhrnula popelavé vlasy z usí, spatřil by do
spičky vybíhající usní boltce. Byla to obyvatelka Faerie. Víla.
Jedna z Tylwyth Têg. Jedna z bytostí, které Piktové a Irové zvou
Daoine Sidhe a kterým Sasové říkají elfové.

Dívka se na chvilku odmlčela, ponořila se do vody, zafuněla, zaprskala
a docela obyčejně zaklela. To rytíře nicméně nezmýlilo. Víly, jak
známo, dovedou klít lidskou řečí. Některé prý sprostěji než
lecjaký pacholek. A zhusta bývá kletba úvodem k nějakému
zlomyslnému kousku, které víly s oblibou provádějí smrtelníkům -
například zvětsit někomu nos na velikost salátové okurky anebo
naopak zmensit někomu jinému mužství na velikost hrásku.

Rytíře nelákala ani první, ani druhá možnost, a tak se pokusil
nenápadně vytratit. Prozradil ho kůň. Ne jeho vlastní hřebec,
kterého držel za nozdry, takže byl tichý a klidný, nýbrž kůň
patřící víle. Vraná klisna, které si mezi tmavými balvany ani