stará žena. A že v rukou netřímá kopí, nýbrž kostě.

"Někde tady," odkaslala si Ciri, "je vězněna čarodějka. Žena s
černými vlasy. Kde?"

Babka s kostětem dlouho mlčela, pohybujíc ústy, jako kdyby něco
žvýkala.

"Jak to mám vědět, holubičko?" prohlásila konečně. "Vždyť tu
akorát uklízím."

Obrátila se k dívce zády a dala se do zametání.

"Uklízím a uklízím a uklízím," opakovala si sama pro sebe. "A oni
furt spiní a spiní. Jenom se podívej, holubičko, na ten nepořádek."

Ciri se podívala. Na podlaze spatřila sirokou, klikatou krvavou smouhu.
Táhla se několik kroků a končila u stěny pod mrtvým mužem. Opodál
leželi dalsí dva mrtví, jeden zkroucený ve smrtelné křeči, druhý s
takřka neslusně rozhozenými končetinami. Vedle nich ležely kuse.

"Tady je zase binec," sebrala žena vědro a hadr, ztěžka si klekla na
kolena a začala vytírat podlahu. "Takový spíny. A já abych po nich
uklízela a uklízela. Bude tomu někdy konec?"

"Ne," řekla hluse Ciri. "Nikdy. Takový už je svět."

Babka přestala vytírat, ale hlavu k ní neotočila.

"Já tu akorát uklízím," řekla. "Nic víc. Ale tobě, holubičko,
povím, že bys měla jít rovně a potom doleva."

"Děkuji."

Žena sklonila hlavu níže a opět se unaveně pustila do vytírání.

*

Byla sama. Sama a ztracená v bludisti chodeb.

"Paní Yennefer!"

Do této chvíle byla tise, obávajíc se, aby na sebe neupozornila
Vilgefortzovy lidi. Ale teď...

"Yennefeeer!"

Zdálo se jí, že něco zaslechla. Ano, určitě!

Vběhla na galerii a potom do veliké síně mezi vysoké sloupořadí.
Opět ucítila zápach spáleniny.

Z výklenku se jako duch vynořil Bonhart a udeřil ji pěsti do tváře.
Zavrávorala. Vrhl se na ni jako jestřáb, sevřel jí hrdlo a
předloktím ji přitiskl ke zdi. Ciri pohlédla do jeho rybích očí a
ucítila, jak se v ní srdce zastavilo.

"Nenasel bych tě, kdybys nevolala," zachrčel. "A jak teskně volala. To
jsi tak toužila po mně, miláčku?"

Stále ji tiskl ke zdi, ale ruku jí vsunul do vlasů za krkem. Ciri
pohodila hlavou. Lovec odměn vycenil zuby. Sjel dlaní po její hrudi,
stiskl jí ňadro, brutálně ji chytil v rozkroku. Potom ji pustil a
odstrčil, až padla na podlahu.

A hodil jí k nohám meč. Její Vlastovku. A ona okamžitě pochopila,
oč mu jde.

"Víc by se mi to líbilo v aréně," ucedil. "Jako finále mnoha
krásných vystoupení. Finis coronat opus. Zaklínačka kontra Leo
Bonhart. Vís, kolik by lidé zaplatili, aby mohli něco takového
spatřit? Pohyb, seber železo a tas!"

Poslechla, ale nevytáhla čepel z pochvy, jen si přehodila pás přes
rameno, aby měla jílec v dosahu ruky.

Bonhart o krok ustoupil.

"Myslel jsem si," řekl, "že mi bude stačit, když svoje staré oči
potěsím pohledem na to, co s tebou bude provádět Vilgefortz. Mýlil
jsem se. Musím cítit, jak tvoje krev stéká po mém meči. Kaslu na
čáry a čaroděje, na předpovědi, proroctví i na osud světa, pliju
na starsí i mladsí krev. Co pro mě znamenají kouzla a věstby, co z
nich mám? Hovno! Nic se nedá srovnat s rozkosí..."

Nedokončil větu. Viděla, jak stiskl rty a oči mu zlověstně
zasvítily.

"Vypustím ti krev z žil, zaklínačko," zasyčel. "Ale jestě než
vystydnes, oslavíme svoje zásnuby. Jsi moje. A pojdes moje. Zvedni
zbraň!"

Prostorami hradu se rozlehlo vzdálené zadunění.

"Vilgefortz," oznámil skodolibě Bonhart, "tam dělá sekanou z tvých
vědmáckých zachránců. Nu, zlato, tas meč."

Uprchnout, pomyslela si ochromená hrůzou, uprchnout na jiné místo, do
jiného času, co nejdále od něho. Cítila stud. Utíkat? Nechat jim
Geralta a Yennefer na pospas? Avsak rozvaha naseptávala: mrtvá pro ně
nebudu moci nic učinit...

Soustředila se, přitiskla si pěsti ke spánkům. Bonhart ihned
pochopil, co se chystá provést, a vrhl se k ní. Ale zareagoval pozdě.
Zablýsklo se a zasumělo jí v usích. Povedlo se, pomyslela si
triumfálně.Vzápětí poznala, že triumf byl předčasný, poznala to,
když uslysela vzteklý řev a kletby. Neúspěch zřejmě zavinila zlá,
nepřátelská, ochromující aura toho místa. Přenesla se, ale jen
kousek. Dokonce mu neunikla ani z dohledu. Byla na opačném konci
galerie, nedaleko od něj. Nicméně mimo dosah jeho rukou a jeho zbraně.
Alespoň v této chvíli.

Pronásledována jeho řevem, se otočila a dala se na útěk.

*

Běžela dlouhým a sirokým podloubím, sledována nehybnýma očima
mramorových karyatid nesoucích arkády. Odbočila jednou, podruhé.
Chtěla Bonharta zmást a setřást, krom toho směřovala k místu, odkud
slysela ohlasy boje. Tam, kde se bojovalo, museli být její přátelé.

Vběhla do velké kruhové místnosti, uprostřed níž stála na vysokém
piedestalu mramorová socha ženy se zahalenou tváří, asi nějaké
bohyně. Vedly odtamtud dva východy. Vybrala si jeden z nich.
Samozřejmě zvolila spatně.

"To je ona!" zařval jeden ze skupiny žoldáků. ,,Máme ji!"

Bylo jich hodně, než aby riskovala střetnutí, dokonce i v úzké
chodbě. Bonhart byl už jistě blízko. Ciri se otočila a utíkala.
Vrátila se do sálu s mramorovou bohyní. A ztuhla.

Před ní stál rytíř s taseným mečem, v černém plásti a helmici s
křídly dravého ptáka.

Město hořelo. Slysela hukot požáru, oslňovaly ji plameny, na kůži
cítila žár ohně. V usích jí zaléhalo od ržání splasených koní
a křiku vražděných lidí... Pak se nad ní rozepjala křídla
černého dravce a zakryla vsechno, vsechno... Pomoc!

Cintra, uvědomila si, vracejíc se do skutečnosti. A ostrov Thanedd.
Dostihl mne až tady. Je to démon. Jsem obklíčena duchy, přízraky z