dobrovolníků...

Restifde Montholon

Severní války - mýty, polopravdy, lži

KAPITOLA SESTÁ

Jarre byl zkrátka nesmírně zklamán a rozčarován. Výchova ve svatyni
a jeho vrozená důvěřivost způsobily, že věřil v lidskou dobrotu,
vlídnost a nezistnost. Nyní z té víry již mnoho nezbylo.

Už dvě noci strávil pod sirým nebem a nezdálo se, že třetí noc by
tomu mělo být jinak. V každé vsi, na každém hospodářství, kde
prosil o nocleh nebo o skývu chleba mu zpoza zavřených dveří
odpovídaly nadávky a hrozby - nebo těžké mlčení. Nic nepomáhalo,
když vysvětloval, kdo je, kam a za jakým účelem putuje.

Jeho bližní jej velmi, velmi zklamali.

Nastával soumrak. Chlapec rychle kráčel stezkou v polích a vyhlížel
alespoň zbytek stohu, v němž by přespal. Letosní březen byl sice
mimořádně teplý, avsak noci byly stále studené. A strasné.

Jarre zvedl pohled k nebi, na němž byla již týden vidět
červenozlatá včela komety táhnoucí za sebou ohnivý chvost. Už se
ani nezamýslel nad tím, co může zvěstovat to zvlástní, v mnoha
proroctvích zmiňované znamení.

Přidal do kroku. Stmívalo se. Cesta klesala do údolí. Vedla mezi
keři, které v přítmí získaly strasidelné tvary. Ze dna údolí, kde
již byla úplná tma, zavanul vlhký chlad, zápach tlejících rostlin a
jestě něco. Něco velmi zlé. Jarre se zastavil. Pokousel si namluvit,
že to, co mu klouže dolů po páteři, není strach, nýbrž chlad.
Nadarmo.

Břehy náhonu porůstaly křivé vrby a jívy, přes vodu, černou a
lesklou jako rozlitá smůla, vedla nízká lávka. V místech, kde
prohnila prkna, v ní zely díry, zábradlí již dávno odnesla voda. Za
lávkou rostlo husté vrbové houstí. Ačkoli jestě nenastala noc a
vzdálená luka ve směru jeho pochodu doposud zalévalo světlo
zapadajícího slunce, ve stínu vrb již bylo sero. Proto nedokázal
zřetelně rozeznat budovu, která zde stála - mlýn, propust anebo
sádky.

Musím přejít přes ten můstek, pomyslel si jinoch. Nedá se nic
dělat. I když vím, že na druhé straně číhá ve tmě něco zlého,
musím na druhou stranu. Přejdu náhon a potom... Jak to bylo? Karty
budou rozdány? Ne, kostky budou vrženy! Tak to řekl ten dávný
vojevůdce, o kterém jsem četl v letopisech. Minulost nechám
nenávratně za sebou a moje budoucnost...

Vkročil na lávku a okamžitě poznal, že ho předtucha neklamala.
Dříve než je uviděl. A uslysel.

"Tak co?" zachrčel jeden z těch, kdož mu zastoupili cestu. "Neříkal
jsem to? Trochu trpělivosti a on už se někdo natrefí."

"Měls recht, Okultichu," zaseplal druhý. "Uživil by ses jako
jasnovidec. Nu, osamělej poutníku, navalís nám vsechno, co más, po
dobrým anebo ti budeme muset pomoct?"

"Vždyť já nic nemám!" vykřikl Jarre, ale nepokousel si namlouvat, že
by ho někdo mohl zaslechnout a přibýt mu na pomoc. "Jsem chudý
pocestný. Nemám ani gros. Co vám mám dát? Tuhle hůl? Kabát?"

"To taky," řekl seplavý a v jeho hlase zaznělo něco, co způsobilo,
že se Jarre roztřásl jako osika. "Abys věděl, chudej pocestnej,
čekali jsme lepsí kořist. Nebo aspoň pro zábavu nějakou holku ze
vsi. Jenomže za chvíli bude noc, teď už nikdo nepřijde. Ale kde
nejsou ryby, musí stačit i rak. Berte ho, chlapi!"

"Varuji vás!" vykřikl Jarre. "Mám nůž!"

Opravdu jej měl. Sebral ho v klásterní kuchyni před svým útěkem a
schoval si ho do mosny. Teď vsak po něm ani nesáhl. Ochromovalo jej
vědomí, že to stejně nemá smysl, že je ztracen.

"Mám nůž!"

"Vida, vida," uchechtl se seplavý a bez obav k němu vykročil. "Má
nůž. Kdo by to do něho řekl?"

Jarre nebyl schopen pohybu, strach způsobil, že jeho nohy zůstaly stát
jako vrostlé do země.

"Hola!" zvolal náhle třetí hlas, mladistvý a nějak povědomý.
"Vždyť já ho znám! Jasan, znám ho! Jarre? Poznávás mě? Jsem Melfi.
Pamatujes si na mě, Jarre?"

"Pá... Pamatuji," bojoval Jarre ze vsech sil s mocným, osklivým a do
této chvíle pro něj zcela neznámým pocitem. Teprve když ucítil
bolest v boku, kterým udeřil o prkna lávky, uvědomil si, co to byl za
pocit. Pocit ztráty vědomí.

*

"To je překvápko," mlel pořád dokola Melfi. "Taková náhoda, Potkat
rodáka z Ellanderu. Kámose. Co, Jarre?"

Jarre s obtížemi polkl sousto tuhé slaniny, kterou ho počastovala
tahle podezřelá parta, a zajedl je kusem v popelu pečeného turínu.
Neodpověděl, jen pokýval hlavou.

"Kam más namířeno, Jarre?"

"Do Wyzimy."

"Ha, my taky! To je náhodička. Co ty na to, Miltone? Vzpomínás si na
Miltona, Jarre?" Jarre si nevzpomínal. Nebyl si jist, že by dotyčného
Miltona v životě viděl. Konec konců Melfi také dost přeháněl,
když se prohlasoval za jeho přítele. Byl to syn ellanderského
bednáře, který s ním chodil do klásterní přípravky. Tehdy Jarreho
často bil a nadával mu do parchantů bez otce a matky. Nastěstí to
netrvalo ani rok. Potom bednář vzal syna ze skoly, neboť se potvrdilo,
že jeho ratolest se hodí leda k bečkám a sudům. A tak se Melfi
neučil číst, psát a počítat, namísto toho hobloval dýhy v otcově
dílně. A když Jarre dokončil skolu a na přímluvu matky představené
se stal pomocníkem městského písaře, bednářský tovarys se mu
hluboko klaněl a ujisťoval ho o svém přátelství.

"Jdem do Wyzimy," vysvětloval Melfi. "Do armády. Máme se vsichni
meldovat u vojska. Tadydle Milton a Ograbek jsou ze vsi, ale vyjmutí z
lánové povinnosti, vís..."

"Vím," podíval se Jarre na dva mladé, světlovlasé vesničany, kteří
si byli podobní jako rodní bratři. "Jeden odvedenec z deseti lánů. A