úhlech. Druhý měl hlavu ovázanou hadrem, kterým prosakovala krev.

"Je vsechno v pořádku, Zigrine?"

"Zajímalo by mňa," vydechl trpaslík, "proč sa mňa na to vseci
ptajú?"

Barclay Els se otočil a upřel oči na konetablova kurýra.

"Tož, nejmladsí synu Anselma Aubryho, král a konetabl nám porúčajú,
abysme k nim přisli a pomohli udržet front. Tož otevři oči,
kornetíku, bude sa na co dívat."

*

"U vsech ďasů!" zaklel Rusty, couvl od stolu a zamával skalpelem.
"Proč? Proč tohle, hrome?!" Nikdo mu neodpověděl. Marti Sodergren
bezmocněrozpřáhla ruce, Shani sklonila hlavu, Iola popotáhla nosem.

Pacient na chirurgickém stole hleděl vzhůru nehybným, skelným zrakem.

*

"Bij! Zabij! Ať zdechnu vseci zkurvysyni!"

"Rovný krok!" řval Barclay Els. "Držet sik! Vseci naráz!"

Tohle mi nikdo neuvěří, pomyslel si kornet Aubry. Jestli o tom budu
někdy vyprávět, nikdo mi to neuvěří. Houf bojuje v naprostém
obklíčení. Ze vsech stran na něj dotírá těžká kavalerie, seká,
bodá, bije, trhá. Houf bojuje... A jde. Jde a jde, sevřeně, rovným
krokem, pavéza vedle pavézy. Kráčí vpřed, slape po padlých,
vlastních i nepřátelských, tlačí před sebou obrněnou jízdu,
elitní divizi "Ard Feainn". A jde.

"Bij!"

"Rovný krok! Rovný krok!" řval Barclay Els. "Držet sik! Píseň, kurva
vasa mať, nasu píseň! Napřed, Mahakam!"

Z několika tisíc trpaslických hrdel zahřměl proslulý
staromahakamský bojový chorál:

Hooouuu! Hooouuu! Hou!

Ráz po ráz idem, nestabarcujem!

Ďachom sa zpříkáme,

gebeně těrúzgáme,

čangály gřámem, vseckých porúbem!

Hooouuu! Hooouuu! Hou!

"Bij, Svobodná kompanie!" pronikl burácením trpaslíků jako tenká,
ostrá čepel miserikordu vysoký soprán Julie Abatemarco. Kondotiéři
opustili čtverec a provedli protiútok na nilfgaardskou jízdu. Byla to
sebevražedná akce, jakmile žoldnéři opustili ochranný val
trpaslických pík a pavéz, obrátil se na ně veskerý tlak
nilfgaardského náporu. S kondotiéry jedoucí kornet se instinktivně
přikrčil v sedle. Něco jej uhodilo do zad. Cítil, že jeho klisna
uvízla v tlačenici a je nezadržitelně vlečena do největsí vřavy,
nejkrvavějsí řeže. Stiskl jílec meče, neboť měl pocit, jako by mu
zbraň chtěla vyklouznout z dlaně.

V následující chvíli, vytlačen před hradbu pavéz, řval jako
posedlý a zběsile sekal kolem sebe.

"Jestě jednou!" zaslechl křik Sladké Kočičky. "Jestě jeden
protiúder! Vydržte, chlapci! Bij, zabij! Za mnou, Svobodná kompanie!"

Nilfgaardský jezdec bez helmy vrazil do siku, postavil se ve třmenech a
strasnou ranou bojové sekery povalil trpaslíka i s pavézou, rozpoltil
lebku druhému. Aubry se prohnul v sedle a vodorovným obloukem ťal.
Nilfgaarďanovi odletěl kus hlavy i s vlasy a převrátil se z koně. Ve
stejné chvíli dostal kornet úder ze strany do hlavy a vypadl ze sedla.
Tlačenice okolo zabránila jeho okamžitému pádu na zem, několik
okamžiků visel mezi nebem a zemí a boky dvou koní. Křičel tenkým
hlasem, ale třebaže zakusil mnoho strachu, bolest nepocítil: když
dopadl na zem, okovaná kopyta mu ihned rozdrtila lebku.

*

Po sedesáti pěti letech, když se jí ptali na ten dávný den, na
brennské pole, na čtverec pochodující přes mrtvoly na nové pozice,
se stařenka mírně usmívala a jestě více tak krabatila tvář,
svrastělou a scvrklou jako susená svestka. Rozčileně - nebo jen
předstírajíc rozčilení - mávala kostnatou, artritidou zkroucenou
rukou.

"Žádná ze stran," sislala, "nemohla žádným způsobem získat
převahu. My jsme byli uprostřed, v obklíčení. Oni na nás útočili
ze vsech stran. Prostě jsme se zabíjeli. Oni nás, my je... Khe, khe,
khhh... My je, oni nás..."

Stará žena s námahou potlačila záchvat kasle. Ti, kdo seděli
nejblíže, spatřili na její tváři slzu hledající si cestu ve spleti
vrásek a starých jizev.

"Byli stejně tvrdí jako my," připustila smířlivě. "Khh, khe... A my
jsme byli stejně silní, sveřepí a zarputilí jako oni. My i oni..."

Odmlčela se. Trvalo to dlouho. Posluchači na ni nespěchali, viděli jak
se usmívá nad vlastními vzpomínkami. Nad dávnou slávou. Nad podobami
dávno padlých, na které již vsichni kromě ní zapomněli. Nad
podobami přátel, kteří přežili, aby je později zabila kořalka a
tubera.

"My i oni jsme byli stejně tvrdí," dokončila stařena, která byla
kdysi Sladkou Kočičkou ze Svobodné kompanie. "Ale my... My jsme
dokázali být tvrdí o chvilku déle..."

*

"Marti, jestě trochu magie, prosím. Jestě aspoň půl unce. V břise
toho nesťastníka je hotový gulás, navíc okořeněný ocelovými
kroužky z brnění. Nic s ním nesvedeme, dokud sebou bude házet jako
ulovená ryba. K čertu, Shani, drž háky! Iolo! Spís, hrome? Svorku!
Rychle!"

Iola se zhluboka nadechla a nasucho polkla. Jestě chvíli a omdlím,
pomyslela si, nevydržím. Už toho více nesnesu: smradu, směsi krve,
zvratků, moči, obsahu střev, potu, strachu a smrti. Nesnesu déle ten
neustávající křik, vytí, sténání. Nesnesu už žádné kluzké,
zkrvavené ruce, které se mne chytají, jako kdybych pro ně byla opravdu
poslední záchranou, nadějí, životem... Nesnesu zbytečnost toho, co
tady děláme. Protože je to zbytečnost, ohromná, bezbřehá,
nesmyslná, zbytečná zbytečnost.

Nesnesu už dalsí námahu a únavu. Stále přinásejí dalsí a
dalsí...

Nesnesu. Nevydržím. Pozvracím se. Omdlím. To bude ostuda... "Obvaz!
Tampón! Svorku! Ne tu! Dávej pozor, co dělás! Jestě jednou to spleť
a dostanes po té zrzavé palici! Slysís, co ti říkám!?"