prstenec hlučného, rusného, barvitého dřevěného městečka s
úzkými uličkami a ostrými střechami. Městečka Oxenfurtu, které
žilo a prospívalo z Akademie, ze studentů, bakalářů, magistrů,
profesorů, učenců a návstěvníků, které žilo z vědění a z
vědy, z toho, co doprovází proces poznání. Drobtů a úlomků
vědeckých teorií, vedlejsích produktů výzkumu bylo totiž v
městečku Oxenfurtu využíváno v praxi, v zájmech obchodních a
zistných.

Básník pomalu projížděl těsnou blátivou uličkou, míjel dílny,
pracovny, obchody, krámy i krámky, v nichž byly vyráběny a
produkovány tisíce výrobků a novinek v jiných částech světa
nedostupných, protože v kterékoli jiné části světa by jejich
výroba byla považována za neúnosnou, ne-li rovnou za nemožnou. Míjel
hospody a krčmy, stánky, kiosky, pulty a přenosné rosty, odkud se
linula lákavá vůně exotických, jinde neznámých pokrmů,
připravených jinde neznámými způsoby, s kořeními a příchutěmi
jinde neznámými či neužívanými.

To byl Oxenfurt - veselé, barvité, rusné, svérázné městečko divů
a zázraků, v něž důvtipní a podnikaví lidé dokázali měnit suchou
a na první pohled neužitečnou teorii, výsledek činnosti zdejsího
vysokého učení. V nemensí míře to bylo městečko kratochvílí,
věčných zábav, stálých veselíc a nekončících radovánek. V
uličkách se dnem i nocí rozléhala hudba a zpěv, cinkot pohárů i
ťukání korbelů - je přece vseobecně známo, že nic tak nepovzbuzuje
pocit žízně jako osvojování si vědomostí. Třebaže výnos rektora
zakazoval studentům a bakalářům hýření a flámování, hýřilo se
a flámovalo v Oxenfurtu dnem i nocí, neboť neméně známo je, že
jestě silněji než učení povzbuzuje žízeň částečná nebo úplná
prohibice.

Marigold zamlaskal na svého hnědého valacha a pomalu postupoval
tlačenicí v uličkách. Kupci, kramáři a potulní vydřidusi halasně
vychvalovali své zboží a služby, přispívajíce tak svým dílem k
vůkol panujícímu rámusu.

"Chobotnice! Pečené chobotnice."

"Mast na vyrážku! Pouze zde! Zaručeně zázračná mast!"

"Čarodějné kočky, nepřekonatelné lovkyně mysí! Jen si
poslechněte, dobří lidé, jak mňoukají!"

"Amulety! Elixíry lásky, neuvěřitelně účinná afrodisiaka. Po
jediné spetce to bude chtít i nebožtík! Kdo má zájem?"

"Trhám zuby bezbolestně... skoro! Levně, levně!"

"Co to znamená levně?" dotazoval se Marigold a okusoval přitom na
hůlce napíchnutou opékanou chobotnici. Byla tuhá jak podrážka.

"Dva halíře za hodinu."

Básník se otřásl a pobídl koně. Nenápadně se ohlédl. Dva lidé,
kteří ho sledovali už od radnice, se zastavili před lazebnou a
předstírali, že je zajímají ceny služeb napsané křídou na desce.
Marigold se nenechal oklamat, věděl, o co se zajímají doopravdy.

Jel dál. Minul největsí místní hampejz "Růžové Poupě", kde, jak
věděl, byly poskytovány rafinované, jinde neznámé anebo
nepřípustné radovánky. Dostal chuť strávit tam alespoň hodinku -
jeho rozum chvíli bojoval s jeho náturou. Tentokrát zdravý rozum
zvítězil, a tak Marigold jen vzdychl a pokračoval dál k Universitě,
vynakládaje nemalé úsilí na to, aby přehlížel hospody a senky, z
nichž na ulici doléhaly ohlasy bujaré zábavy.

Bez nejmensích pochyb - Marigold prostě městečko Oxenfurt miloval.

Opět se ohlédl. Ti dva za ním pochopitelně služeb lazebníka
nevyužili, ač by jim to, podle básníkova názoru, dozajista prospělo.
Nyní stáli u krámku s hudebními nástroji, pro změnu předstírajíce
zájem o hliněné okaríny. Kramář poskakoval kolem nich a vychvaloval
své zboží v naději na výdělek. Netusil, že žádnou naději nemá.

Trubadúrův kůň dorazil k Bráně Filosofů - hlavnímu vstupu do
Akademie. Bez otálení vyřídil formality: zapsal se do knihy návstěv
a zavedl koně do stáje.

Za Bránou ho přivítal jiný svět. Universitní komplex byl od
městské zástavby oddělen zdí, neprobíhal zde urputný boj o každý
kousek prostoru. Tato místa zůstala takřka stejná, jak je opustili
elfové. Půvabné zámečky, barevnými oblázky vysypané cesty,
kolonády, zídky, můstky přes vodní toky a jezírka, zelené aleje a
parky vyvolávaly neobyčejně působivý dojem, jen na jednom místě
narusen hrubou, těžkopádnou budovou, postavenou v pozdějsích,
poelfských časech. Vsude vládla čistota, klid a důstojnost. Bylo zde
zakázáno veskeré obchodování a nabízení placených služeb,
včetně tělesných potěsení.

V parku se procházeli studenti, povídali si a opakovali lekce. Jiní,
sedíce na lavičkách či trávnících, byli zabraní do studia knih a
pergamenů anebo hráli různé, inteligenci rozvíjející hry, jako je
sudá-lichá, maso anebo vole lehni. Pomalu a důstojně tudy kráčeli
rovněž docenti a profesoři, rozmlouvali spolu a vedli učené
disputace. Mladsí bakaláři pokukovali po hezkých studentkách.
Marigold s uspokojením zaznamenal, že se od jeho studií na Akademii nic
nezměnilo.

Od Delty zavál vítr; přinesl vůni moře, ale i podstatně silnějsí
zápach sirovodíku od impozantní budovy Fakulty Alchymie, tyčící se
nad kanálem. V keřích okolo dormitáře cvrlikali zelenosedí zvonci,
na topole seděl veliký lidoop, který bezpochyby unikl ze zvěřince
Katedry Přírodozpytu.

Neztráceje čas, básník chvatně procházel labyrintem alejí a
živých plotů. Znal areál University jako vlastní dlaň: studoval zde
čtyři roky a rok přednásel na Katedře Poezie a Minnesangu. Místo
přednásejícího mu bylo nabídnuto, když složil závěrečné zkousky
jako nejlepsí v ročníku a způsobil tak úžas a ohromení