neviděla.

"Jestli si vezmes meč, budes možná nucena zabíjet. Dokážes to?"

"Nevím. Ale dej mi ho."

"Utíkej. A neohlížej se za sebe."

Na cestě zaduněla kopyta. Ciri se otočila. To, co uviděla jí
podlomilo nohy hrůzou.

Pronásledoval ji černý rytíř v helmici s křídly dravého ptáka.
Křídla ve větru svistěla, černý plásť vlál. Podkovy vykřesávaly
jiskry na dlážděné stezce.

Nebyla schopna pohybu.

Vraný kůň zařehtal, rytíř vítězně vykřikl. V tom výkřiku byla
Cintra. Byla v něm noc a krev a smrt. Ciri překonala ochromující
strach a dala se na úprk. V běhu z kopce přeskočila živý plot a
setrvačností vběhla až na malý plácek s fontánou a kasnou. V
hladkých stěnách, chránících to místo před větrem od moře, nebyl
druhý východ. Kousek za ní zafrkal kůň. Učinila pár kroků
pozpátku, klopýtla, zvedla se a narazila zády na tvrdou,
neproniknutelnou zeď. Byla v pasti.

Dravec mávl křídly, chystal se k letu. Černý rytíř zvedl koně ke
skoku přes živý plot, poslední překážku, jež mu stála v cestě.
Kopyta zarachotila na kamenných deskách, kůň uklouzl na hladké,
vlhké dlažbě a přisedl na zadek. Jezdec se zakymácel v sedle,
naklonil se. Kůň se zvedl. Rytíř se neudržel na jeho hřbetě. Spadl.
Brnění zařinčelo na kameni. Ihned vsak vyskočil a zastoupil Ciri
cestu.

"Nedotknes se mě!" zakřičela a vytáhla meč. "Už nikdy se mě
nedotknes!"

Rytíř se blížil pomalu, rostl před dívkou jako vysoká černá
věž. Peří na helmě se chvělo a selestilo.

"Neuniknes mi, Lvíče z Cintry," zaplály v průzoru helmice nelítostné
oči. "Tentokrát už ne. Nemás kam utéci, sílená princezno."

"Nedotknes se mě," opakovala přiskrceným hlasem. Zděseně se tiskla ke
studené zdi.

"Musím. Plním rozkazy."

Když po ní vztáhl ruku, strach náhle ustoupil a vystřídal jej
divoký hněv. Hrůzou ztuhlé svaly se uvolnily, vymrstily se jako
pružiny a samy vykonaly na Kaer Morhen nacvičené pohyby - hladce a
plynule. Dívka skočila, muž se na ni vrhl, nebyl vsak připraven na
piruetu, která ji bez obtíží dostala z jeho dosahu. Meč hvízdl a
zakousl se přesně a neomylně mezi plechy zbroje. Rytíř zavrávoral a
padl najedno koleno, zpod nárameníku vytryskla jasně červená stružka
krve. Ciri vztekle vykřikla a ťala podruhé, rovnou do helmy. Srazila
rytíře na druhé koleno. Bojová zuřivost ji zcela zaslepila, neviděla
nic kromě nenáviděných křídel. Černá pera se rozletěla kolem,
jedno křídlo upadlo, druhé se svěsilo na zakrvácený nárameník.
Rytíř nemohl vstát, pokusil se alespoň zachytit čepel zbraně rukou v
železné rukavici. Zaskučel bolestí, když morhenské ostří proseklo
drátěné pletivo i dlaň. Dalsí rána mu srazila helmu. Ciri
odskočila, aby získala rozmach k poslednímu, smrtícímu úderu.

Neudeřila.

Nebylo již černé helmy, nebylo dravčích křídel, na nichž
přilétala hrůza do jejích snů. Nebylo již černého rytíře z
hořící Cintry. V louži krve klečel bledý, černovlasý mladík s
ohromenýma očima a ústy zkřivenými grimasou strachu. Černý rytíř
padl jejím mečem, zmizel, z tak dlouho ji děsících křídel zbyla
osekaná pera. Krvácející, vyděsený mladý muž, který se choulil
před ní, byl nikdo. Nikdy ho neviděla, neznala ho. Nezajímal ji.
Nebála se ho ani k němu necítila nenávist. Nechtěla ho zabít.

Hodila meč na zem.

Obrátila se. Slysela volání Scoia'tael sbíhajících od Garstangu.
Uvědomila si, že za chvíli ji obklíčí na tomto plácku. Uvědomila
si, že ji dohoní na cestě.

Musela být rychlejsí než oni. Přiběhla k vraníkovi, cvakajícímu
podkovami na dlažbě, křikem ho pobídla a v běhu vyskočila do sedla.

*

"Nechte mě..." zaskuhral Cahir Mawr Dyffryn aep Ceallach a odstrkoval
zdravou rukou zvedající ho elfy. "Nic mi není! Jen lehké zranění...
Pronásledujte ji. Chyťte tu malou mrchu..."

Jeden z elfů náhle hekl a na Cahirovu tvář vystříkla krev. Druhý
Scoia'tael se otočil kolem své osy a zhroutil se na kolena. Oběma
rukama si držel rozpárané břicho. Ostatní odskočili, rozptýlili se
po plácku a tasili meče.

Zaútočil na ně bělovlasý démon. Skočil mezi ně ze zdi. Z té
výsky by žádný člověk nemohl skočit a nepolámat si nohy. Žádný
člověk by nemohl tak pružně dopadnout, zavířil v bleskové piruetě
a ve zlomku okamžiku začít zabíjet. Bělovlasý démon to dokázal. A
začal zabíjet.

Scoia'tael bojovali urputně. Měli převahu. Avsak neměli žádnou
sanci. Před Cahirovýma hrůzou vytřestěnýma očima proběhl masakr.
Sivovlasá dívka, která ho před chvílí zranila, byla rychlá,
neuvěřitelně hbitá, byla jako divoká kočka, když brání koťata.
Ale bělovlasý démon, jenž vpadl mezi Scoia'tael, byl jako
zerrikánský tygr. Popelavá dívka z Cintry, která jej z neznámého
důvodu usetřila, vypadala jako sílená. Bělovlasý bezpečně
pomatený nebyl. Byl klidný a chladný. Zabíjel klidně a chladně.

Scoia'tael neměli sanci. Jejich mrtvá těla, jedno po druhém, klesala
na dlažbu. Ale neustupovali. Ani tehdy, když zbyli poslední dva.
Neuprchli, jestě jednou zaútočili. Cahir sledoval, jak jednomu z nich
bělovlasý démon uťal paži nad loktem, druhého svihl zdánlivě
nedbalým, lehkým seknutím, které vsak odhodilo elfa nazpět, až
narazil na mramorovou kasnu a převážil se do vody. Zvednutá vlna se
převalila přes okraj nádrže.

Elf s useknutou rukou klečel vedle a nevěřícím zrakem se díval na
krev, stříkající z pahýlu. Bělovlasý ho chytil za vlasy, zvedl mu
hlavu a rychlým potáhnutím meče mu prořízl hrdlo.

Když Cahir opět otevřel oči, bělovlasý démon stál u něho.