ohýbající se oblouky luků, napínající se tětivy a ostré hroty,
mířící na jeho břicho, hruď, hrdlo.

Stiskl lýtky koňské boky, leč s Pegasem to nehnulo. Místo aby přidal
do kroku, zastavil se a zvedl ohon. Koňské koblihy hlučně splouchly do
vody. Marigold leknutím vyjekl.

"Hrdina nedokázal překročit hučící peřeje," vyjektal se zavřenýma
očima. "Zhynul statečnou smrtí, zasažen početnými sípy. Navěky ho
pohltila hluboká tůň, spočinul v objetí řas zelených jako nefrit a
zmizely po něm veskeré stopy... Pouze ke vzdálenému moři odnásel
proud koňské lejno."

Pegas, kterému se zjevně ulevilo, vykročil bez dalsího pobízení ke
břehu a na mělčině bez protivných slahounů si dokonce rozverně
poskočil, takže básníkovi úplně zamáčel boty i kalhoty. Marigold
si toho ani nevsiml, neboť vize sípů, namířených na jeho břicho se
nedala nijak zaplasit a hrůza se mu plazila po páteři jako veliká,
studená a slizká pijavice. Protože sotva sto kroků za olsinami, za
pásem zelené sítiny se tyčila černá, neprostupná, hrozivá stěna
hvozdu.

Brokilon.

Několik kroků od břehu narazil na vybělenou koňskou kostru. Stébla
orobince prorůstala hrudním kosem. Leželo tam rovněž několik
jiných, mensích kostí. Nevypadaly na koňské. Marigold se otřásl a
odvrátil zrak.

Pobídnutý valach s čvachtáním a mlaskáním kráčel pobřežním
močálem. Bahno osklivě páchlo. Žáby na chvíli ztichly, nad Stužkou
zavládlo ticho. Marigold zavřel oči. Nedeklamoval, neimprovizoval.
Inspirace zmizela někde v dáli. Zůstal mu jen ledový strach, pocit
silný, leč veskrze netvůrčí.

Pegas se lhostejně blížil k okraji lesa dryád, který mnozí nazývali
lesem smrti.

Překročil jsem hranici, uvažoval básník. Teď se vsechno rozhodne.
Dokud jsem nevysel z vody, mohly být velkomyslné. Teď už ne. Teď jsem
vetřelec. Jako tamten... Může tu zůstat též moje kostra - varování
těm, kteří by se mne odvážili následovat... Jestli jsou dryády
tady... Jestli mne pozorují...

Připomněl si vsechny lukostřelecké závody a soutěže, které kdy
viděl, slaměné terče a panáky, prospikované a roztrhané hroty
sípů. Co může cítit zasažený člověk? Úder? Bolest? Anebo... nic?

Dryády ale buď v okolí nebyly, anebo se nerozhodly, co by měly
podniknout proti osamělému jezdci, protože básník dorazil k lesu sice
ztuhlý hrůzou, leč živý, zdravý a celý. Přes zarostlou, větvemi a
kořeny naježenou bariéru polomu se nemohl dostat pod stromy, stejně
vsak neměl v úmyslu poustět se do hloubi lesa. Přinutil se k riziku -
ovsem ne k sebevraždě.

Sesedl velmi pomalu a přivázal uzdu k nahoru trčícímu kořenu.
Obvykle to nedělal, poněvadž Pegas neměl ve zvyku vzdalovat se od
svého majitele, nebyl si vsak jist, jak by kůň zareagoval na svistění
sípů. Dosud nikdy mu nepřislo na mysl vystavovat sebe či svého oře
takovým zvukům.

Se sedlové hrusky sňal loutnu - unikátní, prvotřídní nástroj se
stíhlým hmatníkem. Dar od elfky, pomyslel si, když pohladil
intarzované dřevo. Může se stát, že se ke Starsímu Lidu vrátí...
Pokud dryády nenechají loutnu u mrtvoly jejího vlastníka.

Kousek od něho ležel silný, vyvrácený kmen stromu. Básník se na
něj posadil, opřel loutnu o koleno, olízl si rty a o kalhoty si otřel
zpocené dlaně.

Slunce zapadalo. Nad Stužkou stoupal opar, bělavá pokrývka se sířila
až nad pobřežní luhy. Ochladilo se. Nad hlavou mu přeletěl klín
jeřábů, uslysel jejich volání. Zaniklo v dálce, zůstalo jen
skrehotání žab.

Marigold udeřil do strun. Jednou, potom podruhé, potřetí. Zakroutil
kolíky, doladil nástroj a začal hrát. Po chvíli i zpívat:

Yviss, m'evelienn vente cáelm en telí

Elaine EttarielAep cor me lodě deiťh ess'viell

Yn blath que me darienn Aen minne vain tegen a me

Yn toin av muireánn que dis eveigh e aep llea...

Slunce zmizelo za lesem. Ve stínu letitých velikánů Brokilonu se
rychle setmělo.

L'eassan Lamm feainne renn, ess'ell,

Elaine Ettariel,

Aep cor...

Neslysel je. Vycítil jejich přítomnost.

"N'temíredaetre. Sh'aente vort."

"Nestřílej..." vyseptal a poslusen jejího příkazu se neohlédl. "Waen
aespar a me... Přicházím v míru..."

"N'ess a tearth. Sh'aente."

Poslechl, ačkoliv mu prsty tuhly na strunách a zpěv jen s obtížemi
vycházel ze staženého hrdla. Leč v hlase dryády nebylo
nepřátelství a on, do hajzlu, nebyl žádný amatér.

L'eassan Lamm feainne renn, ess'ell,

Elaine Ettariel,Aep cor aen tedd teviel e gwen

Yn blath que me darienn

Ess yn e evellien a me

Que shaent té cáelm avean minne me striscea...

Tentokrát si dovolil zasilhat přes rameno. To, co si dřeplo vedle kmene
velmi blízko něj, připomínalo břečťanem ovinutý keř. Avsak nebyl
to keř - keře nemívají velké lesklé oči.

Pegas tise zafrkal a Marigold poznal, že v temnotě za ním někdo hladí
jeho koně po nozdrách.

"Sh'aente vort," požádala opět za jeho zády přikrčená dryáda.
Její hlas připomínal désť sumící v listí.

"Já..." začal. "Já jsem... Jsem přítel zaklínače Geralta. Vím, že
Geralt... Že Gwynbleidd je u vás, v Brokilonu. Přicházím..."

"N'te dice'en. Sh'aente, va."

"Sh'aent," poprosila vlídně druhá dryáda dvojhlasem s třetí.
Možná s čtvrtou, nebyl si jist.

"Yea, sh'aente, taedh," promluvilo stříbrným dívčím hlasem to, co
jestě před chvíli básník považoval za břízku, rostoucí pár
kroků od něj. "Ess'laine... Taedh. Zpívej... Jestě o Ettariel... Ano?"

Poslechl:

Milovat tebe je žití mého cíl

Spanilá Ettariel Dovol mi zachovat poklad mých vzpomínek

A kouzelný květ