popad strach, že bude vsechno v prachu, jestli něco neudělás? Já jen
jako, jestli más ráda skolu a tak."

"Skola je příserná nuda."

"Ale já myslím, jestli skolu nenávidís? Já vím, že je to
příserná nuda, ale nenávidís ji? To tím chci říct."

"No ne že bych ji zrovna nenáviděla. Člověk musí vždycky -"

"Já ji nenávidím. Páni, jak já ji nenávidím!" povídám. "Ale nejen
skolu. Vsechno. Já nenávidím už jen to, že bydlím v New Yorku.
Nenávidím taxíky a autobusy, co jezděj po Madison Avenue, i se
soférama a se vsím vsudy. Nenávidím, jak na tebe vždycky řvou, abys
vystoupila zadníma dvířkama. Nenávidím, když mě někdo představí
nějakýmu saskovi, kterej říká, že Luntovi hrajou božsky.
Nenávidím, že musím jezdit nahoru a dolů vejtahem, když chci jít
prostě ven, a nenávidím ty chlapy u Brookse, co člověku od rána do
večera zkousej kalhoty, a nenávidím lidi, co věčně -"

"Prosím tě, nekřič," povídá Sallyna. Což bylo hrozně legrační,
poněvadž jsem vůbec nekřičel.

"Vem si třeba auta," povídám. Řek jsem to hrozně tichým hlasem.
"Větsina lidí například jsou úplný blázni do aut. Trápí je, když
to někde trochu skrábnou, a věčně mluvěj o tom, kolik jim to žere
na sto kilometrů, a jakmile mají fungl novej vůz, už začnou
uvažovat, jak by ho vyměnili za nějakej jestě novějsí. Já nemám
rád ani starý vozy. Já jen, že mě vůbec nezajímaj. To už bych měl
radsi kobylu. Kůň je aspoň trochu člověk, prokrindapána. Koně
můžes aspoň -"

"Já nevím, o Čem to mluvís," povídá Sallyna. "Přeskakujes z jednoho
- "

"Já ti něco řeknu," povídám. "Jedinej důvod, že jsem zrovna teď v
New Yorku nebo vůbec někde, jsi asi jenom ty. Kdybys tady nebyla ty, byl
bych asi čertví kde. V lese nebo někde bůhví kde. Že jsem tady, to
je asi jenom prakticky kvůli tobě."

"Miláčku," povídá. Ale bylo vidět, že chce, abych změnil téma.

"Měla bys někdy chodit do klukovský skoly. Jednou to zkus," povídám.
"Jsou tam samí tajtrlíci a nedělás tam nic jinýho, než že studujes,
aby ses toho dost naučila a byla dost chytrá a jednoho krásnýho dne si
mohla koupit nějakej pitomej cadillac, a v jednom kuse musís dělat,
jako že ti není fuk, jestli ragbyový mužstvo prohraje, a celej den
nedělás nic jinýho, než že vykládás o holkách a o chlastu a o
pohlaví; každej tam patří k nějaký pitomý, prasivý partě, která
táhne za jeden provaz. Kluci, co jsou v basketbalovým mužstvu, táhnou
za jeden provaz, katolíci táhnou za jeden provaz, kluci, co hrajou
bridž, táhnou za jeden provaz, ty pitomí intelektuálové táhnou za
jeden provaz. A dokonce i kluci, který jsou ve stejným čtenářským
klubu, táhnou za jeden provaz. Když se pokusís mít jenom trochu
inteligentní -"

"Tak poslys," povídá Sallyna. "Spoustě kluků dá skola mnohem víc
než tohle."

"Más pravdu, to se ví, že dá, aspoň některejm. Ale mně dává skola
jenom tohle. Rozumís mi? V takový situaci jsem já. Přesně v takhle
pitomý situaci jsem já," povídám. ,Já skoro z ničeho nic nemám. Já
jsem na tom bledě. Já jsem na tom zatraceně bledě."

"To teda zaručeně."

Načež jsem zničehonic dostal nápad.

"Hele," povídám. ,Já mám tenhle nápad. Nechtěla bys odsud vypadnout?
Já dostal nápad. Já znám jednoho kluka v Greenwich Village, od toho si
mužem půjčit na pár neděl vůz. Chodil se mnou do skoly a je mi
jestě dlužnej pětku. Vís, co bysme mohli udělat? Zejtra ráno bysme
mohli odjet do Massachusettsu a do Vermontu a tam někam, vís. Tam je
senzačně. Vážně." čím víc jsem na to myslel, tím víc mě to
vzrusovalo a natáh jsem se a vzal Sallynu za ruku. Že jsem to ale byl
blázen bláznivá. "Bez psiny," povídám. "Mám v bance asi tak sto
osmdesát dolarů. Můžu si je vyzvednout, až ráno otevřou, načež
bych moh jet k tomu klukovi do Greenwich Village pro vůz. Bez psiny.
Mohli bysme bydlet v takovejch těch srubovejch táborech, dokud nám
nedojdou prachy. A pak, až nám dojdou prachy, tak bych si moh někde
najít práci a mohli bysme žít někde, kde je potok, a pozdějc bysme
se mohli vzít nebo něco. Já bych pro nás nastípal dříví na zimu a
vsechno. Bylo by nám parádně, jak je pámbů nade mnou. Co říkás?
Pojeď! Co říkás? Nechtěla bys se mnou jet?

Prosím tě!"

"Ale taková věc se přece nedělá," povídá Sallyna. Podle hlasu byla
pekelně namíchnutá.

"Proč ne? Proč ne, ksakru!"

"Buď tak laskav a nekřič na mě," povídá. Což byly kecy, poněvadž
jsem na ni vůbec nekřičel.

"Proč by se to nedělalo? Proč?"

"Poněvadž se to nedělá, no! Předně jsme oba prakticky děti.

A pomyslels někdy na to, co bys dělal, kdybys nedostal práci, až by ti
dosly peníze? Umřeli bysme hlady. To je přece vsechno taková fantazie,
že to není ani -"

"To není žádná fantazie. Já bych dostal práci. S tím si hlavu
nelam. S tím si nemusís vůbec lámat hlavu. Co je s tebou? Ty se mnou
nechces jet? Jestli nechces, tak to řekni."

"Ne že bych nechtěla. Nejde o to, že bych nechtěla," odpověděla
Sallyna. Já vám ji začínal svým způsobem nenávidět. "Na to budeme
mít spoustu času - na vsechno tohle - jako až vystudujes a tak - a
kdybysme se vzali. Pak budeme moct jet na milióny úžasnejch míst. Ty
prostě -"

"Ne, nebudeme. Pak už vůbec nebudeme moct jet na milióny míst. To už
bude něco docela jinýho," povídám. Začínal jsem už bejt zase
pekelně deprimovanej.

"Co?" povídá. ,Já tě neslysím. Hned na mě křičís a hned nato -"

"Říkal jsem že ne, že nebudeme moct jet žádný úžasný místo, až
vystuduju. Sedís si na usích. To už pak bude docela něco jinýho.
Budeme muset sjíždět s kuframa a se vsema krámama vejtahem. Budeme