rozhodujícím faktorem ekonomického úspěchu evropského modelu civilizace. Praví tak v kalvinistickém duchu: Bůh pomáhá těm, kteří si pomáhají hlavně sami. Ne každá společnost je úspěšná, ale každá společnost má úspěšné. Jenže může jít pouze o úzkou diktátorskou skupinu a národ dál skomírá. Výběr elit v konkurenčním prostředí se z dlouhodobého hlediska zkrátka vyplácí, nakonec z toho těží i sama společnost. Příklady táhnou a pozitivní (i sobecká) motivace je dlouhodobě lepší než knuta. Ochrana majetku a svobod jednotlivce spolu s kalvinistickou morálkou nadto kladou důraz na produktivní užití zisků, na jejich akumulaci a další investování. Vyšší výnosy stimulují a odměňují vědecký pokrok plynoucí z plodů svobody myšlení a z konkurence názorů. Pro někoho popis odporného kapitalismu, podle Landese nutná podmínka historického úspěchu. Všechny velké říše se totiž rozložily nebo zaostaly kvůli vlastním problémům. To neznamená, že vnější element neexistoval, leckdy byl přímým důvodem násilného pádu, avšak dlouhou dobu před vpádem se impérium dostalo do stagnace a dovolilo ostatním zemím, aby jej ekonomicky či technicky předstihly. Následná vnější agrese byla otázkou času. Když práce není v módě V hledání příčin dlouhodobé stagnace muslimského světa se Landesův spis podobá analýze nyní tak populární knihy Fareeda Zakarii Budoucnost svobody (vloni její překlad vydalo nakladatelství Academia). Nezdar vede k agresi, k obviňování vnějších nepřátel a ke ztrátě víry ve vlastní schopnosti a budoucnost. Zatímco Zakaria se zaobírá rolí a přenositelností liberální demokracie jako hlavního hybatele úspěchu transatlantické civilizace, Landes postupuje opačným směrem: ptá se po zdrojích, které umožnily vznik tohoto efektivního uspořádání, a po tom, v čem předchozí, rozvinutější civilizace selhaly. Podobně jako u Zakarii je i v Landesově pojetí rychlé bohatství prokletím. Jedno ze základních poselství knihy Bohatství a bída národů je dokumentováno na historických příkladech. Lepší je být chudý a nezaměstnaný - toto heslo vládlo v 17. století ve Španělsku. Bohatí si kupovali u chudých spásu a od 16. století probíhal proces úpadku. Španělsko, ačkoliv mělo praktický monopol na dodávky do Nového světa a obrovskou državu, tlumilo výrobu a dováželo snad úplně všechno včetně potravin. Zatímco zahraniční dodavatelé se učili, zdokonalovali výrobky a postupy, domácí výroba skomírala, poněvadž byl uctíván vznešený životní styl. Práce nebyla v módě. Nezasloužené bohatství plynoucí z koloniálního koření či zlata a stříbra z Nového světa umožnilo život v luxusu téměř všem, koruna z koloniálních výnosů štědře utrácela. Ekonomicky největším luxusem je válka, která nebuduje, nýbrž ničí existující hodnoty. A španělská koruna nejen válčila, ale také potřebovala zbraně i zásoby, které musela dovážet. Kornout blahobytu se zdál bezedný; nakonec se však vyčerpal. Po několika státních bankrotech tamější společnost upadala do relativní bídy. Nabízí se paralela se současným evropským sociálním státem: zaměstnává téměř polovinu pracovní síly v neproduktivním státním sektoru a přerozděluje přibližně stejné množství hrubého domácího produktu (HDP). Jak dokumentuje William Lewis (The Power of Productivity: Wealth, Poverty, and the Threat to Global Stability), USA v