14 Čtenáři píší

Nový domov 22. 3. 2006

Zachovat si čistý štít (zkráceno)
Proč se mají neokomunisté v České republice a na Slovensku ušklíbat, že jsme všichni žádali Husáka o milost? Princip kolektivní viny a zejména její aplikace na mne osobně mi byly vždy proti srsti. Nyní se také dá jen těžko s přesností určit, který Čech nevykrádal pohraničí. Některé dokumenty z doby ne tak dávné jsou ovšem stále dostupné. Nevím tedy, proč by měli Češi a Slováci v zahraničí jako celek nést nebetyčnou ostudu (doufejme že jen hrstky) „upravenců“. Kdo vlastně jsou ti „upravenci“? Stručně Češi a Slováci, kteří dle tehdejších komunistických zákonů nelegálně odešli z Československé socialistické republiky, za což byli socialistickou justicí odsouzeni. Mezitím však v té či oné západní zemi požádali o politický azyl, obdrželi status politických uprchlíků a nedlouho poté poprosili o milost soudruha prezidenta Husáka, zaplatili komunistům odstupné a omilostněni začali navštěvovat komunistický ráj. Obsažněji to vysvětlil pan R. Hedvíček v Novinách č. 170 a na www.cs-magazin.com. (...) Upravenci žádali o milost režim, který jako součást světové sítě socialistické myšlenky, má na svědomí kolem 150 milionů mrtvých. Podpořili ten systém jak finančně svými odpustky v tvrdých valutách, tak morálně. Jaká to musela být útěcha pro soudruhy, kteří možná již v letech osmdesátých měli nějaké pochyby o přednostech svého zřízení, když viděli, jak uprchlíci, kteří okusili svobodný život na Západě, cenili si ho tak málo. Upravenci prodloužili existenci viditelného komunistického systému a jsou spoluodpovědní za utrpení těch, kteří proti komunistům skutečně něco dělali. Je docela možné, že žádosti o milost vyvážily dopisy žádající propuštění Pavla Wonky. Vzpomínám si, jak těžko se to vysvětlovalo Polákům, Maďarům nebo Ukrajincům. Jeden Maďar, uprchlík z roku 1956, nakonec pokrčil rameny a řekl: „No, my asi také máme mezi sebou pár zrádců.“ STB dobře znalo „držitele Masarykova odkazu“. Pokud vím, žádná jiná komunistická rozvědka s takovým úspěšným nápadem nepřišla. (...) Nevíme, nakolik upravenci udávali nebo neudávali. Možná, že někteří vůbec ne, možná, že někteří jen poskytovali „informace“. Kdo ví. V každém případě poskytli Státní bezpečnosti možnost vydírání. Tato možnost, alespoň teoreticky, existuje i dnes a mohla či měla by zajímat Australian Security Intelligence Organisation. (...) Jestli jsou informace pana Hedvíčka pravdivé, a není důvodu o nich pochybovat, seznamy upravenců stále existují na ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Vláda ČR by je měla, v zájmu vypořádání se s minulostí, zveřejnit. Češi a Slováci v zahraničí by o to měli důrazně žádat. Posílat žádosti panu ministrovi Cyrilu Svobodovi. Dá se očekávat, že se mezi námi najdou lidé, kteří přijdou s tisíci důvody proti: Už to je vše za námi, je třeba se dívat dopředu, ne do zpětného zrcátka a za minulostí udělat tlustou čáru. V květnu 1945 se Heinrich Himmler vzdal Britům a nabídl své služby v organizování nového demokratického Německa. Když mu došlo, že Spojenci na tlustou čáru nevěří, spáchal sebevraždu. O nějakých pětačtyřicet let později se o něco podobného pokusil Pol Pot. Téměř totální úspěch v aplikaci tlusté čáry za minulostí dosáhli teprve čs. komunisté v roce 1989. Výsledky vidíme a ještě několik generací bude proklínat ty, kteří si mysleli, že stačí zacinkat klíčky od Žiguli. Mohu připomenout, že soud v Clevelandu, Ohio, nedávno (leden 2006) nařídil deportovat na Ukrajinu pětaosmdesátiletého J. Demjaňuka, údajně dozorce v nacistickém koncentračním táboře, který již byl souzen v roce 1988 v Izraeli a po odvolání osvobozen, na základě nových důkazů. Čas nezmenšuje vinu. Je to zbytečné, stejně to nezveřejní. To je možné, ale tím by se opět ukázalo, co je vrchnost v ČR zač a že ten její blábol o demokracii skutečně není nic než blábol. V každém případě to stojí za pokus, ať se nemusíme stydět, když se nás děti nebo vnuci zeptají – a co jsi dělal ty? Je třeba se sjednotit proti jinému, naléhavějšímu nebezpečí . Protože se nikdy neudělal pořádek s udavači Gestapa, převzal je následný režim, o nic lepší. Pochybuji, že by se upravencům tváří v tvář jinému nebezpečí najednou zpevnila páteř. Naopak, jsem si téměř jist, že by ze zbabělosti a materiálních pohnutek se svědomím nezatěžující lehkostí přestoupili na víru mohamedánskou či čínskokomunistickovolnotrhovou... (...) Zapomeňme na to, bylo těch upravenců příliš mnoho v tom Masarykově národě a udělá nám to ostudu. No a? Tím větší důvod se s tím vypořádat, padni komu padni. Zveřejnění by mohlo vést k pronásledování nevinných. Násilí, výhrůžky násilí, pomluvy, kbelíky špíny jsou převážně diskusní prostředky levice. Pokud vím, za těch 150 000 000 mrtvých to z celého „tábora míru“ odskákali akorát Ceausescovi. (...) Jsem zvědav, jestli se najdou takové ty výmluvy, jaké byly obvyklé v roce 1988, kdy se k dvacátému výročí okupace organizoval dopis Gorbačovovi (ať nekecá a stáhne vojska z Československa): „Nemohu, oni by pronásledovali mou maminku.“ „A kolik je jí let?“ „No, 79.“ Mimochodem, sebralo se tenkrát téměř 700 podpisů od exulantů z celého světa a v únoru 1989 začali Rusové odjíždět. „Co dělat?“ můžeme se nyní zeptat s Leninem. (...) Poslat dopis nebo elektronickou zprávu (Češi tomu říkají e-mail) panu ministrovi zahraničních věcí. Adresa, jak lidská, tak elektronická, je níže. (...) Důležité je mít o tom všem záznam, aby pak nějaký méně poctivý mluvčí nemohl říct – dostali jsme pouze několik dopisů... Proto navrhuji, aby každý, kdo takový dopis pošle, poslal kopii na mou adresu. Pokud MZV nezareaguje příznivě, máme ještě další možnosti, o kterých je zbytečné se teď rozepisovat. Adresa: Vážený pan JUDr. Cyril Svoboda ministr zahraničních věcí ČR Loretánské náměstí 101/5 118 00 Praha–Hradčany, Czech Republic E-mail: info@mzv.cz Moje adresa: 130 Lambert Street, Kangaroo Point 4169, Australia E-mail: jacko@dialix.com.au Pavel Jacko, Brisbane, Austrálie (Plnou verzi tohoto dopisu zájemcům můžeme zaslat elektron. poštou či faxem.)

Vážený pane Grosmane
Vážený pane redaktore, posílám reakci na článek pana Grosmana (nazvaný Ohlédnutí za volbami, Nový domov 04/2006, str. 13 – pozn. red.). Nevím, zda uznáte za vhodné to uveřejnit. Je to možná trochu delší, ale něco vyne chat by změnilo „point“. Vážený pane Grosmane. Děláte výbornou muziku a televizní pořád „Záběr“ taky s manželkou nemineme, ale po přečtení Vašeho „Ohlédnutí za volbami“ bych si dovolil několik poznámek. Žijeme v Kanadě od roku 1968. V té době kanadský dolar k americkému byl v poměru 1:1,04. Přeloženo, kanadský dolar platil VÍCE než americký! Byla to t aké doba velkých změn ve zdravotním zajištění. Mnoho dobrého bylo zavedeno. O všem také jiná věc se začínala „zavádět“: DEFICIT! Vzhledem k tomu, že naše předchozí ekonomické znalosti byly na socialistické úrovni, tedy nulové, nás toto slovo nijak z vlášť nevzrušovalo. Chyba!! Když nás začalo vzrušovat, tak už Kanada byla pěkně zadlužena. Oni totiž jak Liberálové, tak Konservativci rukou společnou a nerozdílnou Kanadu zadlužo vali takovým tempem, až se z toho začaly protáčet panenky! Absolutním mistrem v tomto zadlužování byl konservativní předseda vlády Mulroney. Člověk, který si získal naše srdce při předvolební debatě s liberálním Turnerem. „To je nás člověk,“ řekli jsme si s manželkou a volili jsme ho. Byl jsem (a dosud jsem) názoru, že nejen stranická legitimace (s výjimkou komunistické) je důležitá kvalifikace pro hlavu státu! Historie ukázala nade vší pochybnost, že žádná politická strana nemá patent na dobré či špatné politiky. Je na nás voličích to přebrat! Loajálnost jedné straně už myslím v moderní době patří tak akorát fanouškům sportovních klubů. Volit podle loajálnosti ke straně hlavu státu se stává nebezpečným a riskantním podnikem! A le zpátky k hospodaření politiků. Na konci vlády konservativního Mulroneyho se Kanada „vypracovala“ na úroveň, že kanadský dolar byl 63 centů amerických a roční deficit posledního roku vlády Mulroneyho byl 48 miliard. Když vezmeme v úvahu, že jsme asi tak 1/10 USA co do populace, tak pan Mulroney překonal v zadlužení současného presidenta USA Bushe. A to je nějaký kabrňák na půjčo vání a utrácení, který bez mrknutí oka prošustruje 480 miliard ze státní kasy za rok navíc, než tam dostane, a ještě tvrdí, jak to dobře dělá!! A to prosím přehlédnu jeho (Bushovy) další „přednosti“. Když vrtění hlavou nad tím, jak je možné, že Kanada, tak bohatá země, tak špatně hospodaří, dosáhlo vrcholu, byl zvolen liberál Chretien. Což o to, to nebyl důvod k nějakému jásání, protože to byl on, který byl ministrem financí za vlády Trudeaua, k terý začal s deficitem!! Ale novopečený předseda vlády Chretien dosadil na místo ministra financí úspěšného podnikatele Martina. A ejhle! Za 5 let se vyrovnal rozpočet a od té doby měla Kanada přebytek ve státním rozpočtu!! Slovo, které ve slovníku politiků bylo „cizím slovem“! Rozhodně nebylo vše perfektní, ale aspoň se začala dávat do pořádku státní kasa. Někde se začít musí. Pan Martin byl jediný politik, který toto za 37,5 roku, co jsme v Kanadě, dokázal. Myslím, že bylo víc lidí, kteří se na věc dívali jako já – ne jen prázdné předvolební fráze, ale výsledky!! Pan Martin ukázal výsledky a možná proto jste viděl, pane Grosman, tolik červených štítů. Teď máme pana Harpera. První dojem? Velký dobrák! Jen bohužel mě jeho předvolební matematika nějak nevychází. Nějak toho, co hodlá pořídit a zlepšit, je trochu víc, než na co stačí státní kasa. No uvidíme. Možná najde ten správný balanc v hospodaření. Že se nechalo Toronto obalamutit? Možná si Toronto ještě dobře pamatuje, jak nás obalamutil pan Mulroney! Pevně doufám a věřím, že se slovo „přebytek“ ve státním rozpočtu opět nestane cizím slovem! Vladimír Kalaš, Burlington

Vítáme Vás mezi našimi čtenáři!
Vážený pane redaktore. S radostí přikládám šek na předplatné vašich českých novin. Dávný přítel z jižního Ontaria mně poslal dvě vydání Nového domova a několik vystřižených zajímavých článků. Díky němu jsem měl možnost si přečíst články, a to nejen v češtině, kterou tady posledních 30 let postrádám, ale též články chytré, někdy „politically incorrect“ (hurá!) a některé velmi vtipné. Už jsem se dlouho tolik nenasmál čtením novin. Je jenom škoda, že jsem „neobjevil“ vaše novinu již dávno. Je to ale pochopitelné tady v Ottava Valley, hned vedle Algonquin Parku, kde vlci dávaj „dobrou noc“ (a několik českých kamarádů se už dávno odtud odstěhovalo.) A tak často hledám správné české slovo, když píšu kamarádům do Čech nebo když volám. Taky se český kamarádi moc pobavili mojí kanadskou češtinou, když jsem poprvé přijel v 1990 s mojí kanadskou manželkou. Musím ale přiznat, že po „několika výborných českých točených s máslovou hlavou“ ta čeština i překládání mě šlo líp. Přeju hodně úspěchů a těším se na vaše noviny. Karel Svoboda, Pembroke, Ont.