Minwanabi snažit jakkoli podpořit následnictví svého příbuzného,
neboť invazní armáda už byla v rukou jeho rodiny. "Obzvlásť
Minwanabi by byl potěsen, kdyby viděl člena svého domu na bílém a
zlatém trůnu," připomněl mu. Almechova tvář byla stále jestě rudá
vzteky, ale z jeho očí se ztratilo sílenství. "Minwanabi!" Skoro to
jméno vyplivl. "Snesu hodně jen proto, abych udržel toho žrouta psů
tam, kde je. Ale tvůj syn bude žebrat o odpustění, Tecumo. Donutím
ho, aby se plazil v needřím hnoji a prosil u mých nohou o milost."

Tecuma zavřel oči, jako by jej bolela hlava. Ať už Bunta k vydání
tak zničujících rozkazů vedlo cokoli, způsobila to jeho hloupost a ne
přímá touha po tom, aby zničil sebe a svou rodinu. Cítil bolest hanby
a napětí, když se otočil k Maře, která se od chvíle, kdy lord
Almecho vyřkl své výhrůžky proti jejímu domu, nepohnula. "Maro,
nesejde mi na tom, jaké rozkazy Buntokapi zanechal, pokud jde o posly.
Posli pro svá nosítka a nosiče a řekni svému manželovi, že jeho
přítomnost vyžaduje samotný jeho otec."

Za přepážkami se snásela noc, ale žádný sluha se neodvážil vejít
dovnitř a zažehnout lampy. V poloseru soumraku se Mara pohnula a upřela
na svého tchána pohled naplněný prosbou. Pak, jako by ji jen samotné
gesto vyčerpávalo, pokynula Nacoyi. Stará žena řekla: "Lorde Tecumo,
můj pán Buntokapi se zmínil i o této možnosti."

Tecuma cítil, jak se mu svírá srdce. "A co říkal?" Nacoya bez
dramatických odmlk pokračovala. "Lord z Acoma řekl, že kdybys přisel
a přál si setkat se s ním, máme ti říct, že se můžes jít vysrat
do řeky, ale mimo pozemky domu Acoma, abys mu neotrávil ryby."

Nastal okamžik naprostého ticha; Tecumovou hubenou tváří proběhl
výraz údivu, vzteku a neskrývaného ohromení. Pak ticho prořízl
Vojevůdcův dunivý smích. "Abys mu neotrávil ryby! Ha! To se mi
líbí!" Almecho se podíval ostře na lorda z Anasati a řekl: "Tecumo,
tvůj syn urazil vlastního otce. Myslím, že má touha po
zadostiučinění bude naplněna. Pro Buntokapiho existuje jediný trest."

Tecuma ztuhle přikývl a byl vděčný houstnoucímu seru za to, že
skrylo jeho zármutek. Veřejnou urážkou svého otce se Buntokapi
navěky zřekl cti. Buď bude muset odčinit svou hanbu tím, že si sám
vezme život, nebo je Tecuma povinen zpřetrhat vsechna pokrevní pouta a
dokázat svou věrnost slibu tím, že zavraždí jak svého vyděděného
syna, tak i celou jeho rodinu a nájemce. To, co začalo jako politická
potyčka mezi Tecumou z Anasati a Sezuem z Acoma a bylo přeruseno
Sezuovou smrtí, se může nyní stát obrovskou krevní mstou,
srovnatelnou jedině s tou, která už existovala mezi domy Minwanabi a
Acoma. Aby oddělil čest otce od prohřesků syna, bude lord z Anasati
povinen zabít nejen Buntokapiho, ale také novorozeného dědice domu
Acoma, svého vnuka, kterého jestě ani nezahlédl. Tato myslenka jej
naprosto zbavila řeči.

Almecho, který si byl vědom Tecumova obtížného rozhodováni, v
houstnoucí temnotě promluvil tise. "Ať už se rozhodne jakkoli, svého
syna ztratís. Ať si raději vybere cestu cti a zvolí smrt vlastní
rukou. Pokud tak učiní, odpustím mu jeho urážky a nebudu proti tvému
vnukovi z domu Acoma vést žádnou při. Nemám v úmyslu rozbít nase
spojenectví, Tecumo." Nebylo nic, co by bylo možno jestě říct.
Vojevůdce se obrátil zády k Maře, Nacoyi a lordu z Anasati a pokynul
své čestné stráži. Sest bíle oděných vojáků se postavilo do
pozoru, otočilo se a doprovodilo svého pána z jídelny.

Zaražený a zahanbený Tecuma nezareagoval okamžitě. Díval se na
napůl snědené jídlo, ačkoli je ve skutečností neviděl. Byl to
Čumaka, kdo okamžitě převzal velení a poslal rozkazy do kasáren, aby
se válečníci připravili na cestu. Otroci donesli nosítka domu Anasati
a lampy na dvoře vrhly na přepážky skvrny světla. Nakonec se Tecuma
pohnul. Čelisti měl zaťaté a oči prázdné, když se na paní z Acoma
podíval. "Odjedu do Sulan-Qu, ženo mého syna. A nechť pro žiVot mého
vnuka, kterého jsem jestě neviděl, obdaří bohové Buntokapiho dávkou
odvahy srovnatelnou s jeho hloupostí."

Odesel s takovou hrdostí, až samotný pohled bolel. Když se ztratil ve
stínech haly, zmizelo Marino rozjaření pod náporem mrazivého strachu.
Nastrojila chytrou past; nyní se její čelisti sevřou tak, jak si budou
přát bohové. Mara si představila Bunta, jak se nyní napůl opilý
směje při své večerní pouti po hernách s Teani, zachvěla se a
zavolala sluhy, aby rozsvítili.

V jasném světle lamp vypadala Nacoyina tvář prastará. "Poustís se do
Hry rady o vysoké sázky, paní." Tentokrát ji ale neplísnila za
bláznivé riziko, které podstoupila, protože Buntokapi mezi členy domu
Acoma nebyl oblíbený. Chůva byla Tsurankou v dostatečné míře na
to, aby si vychutnala poníženi nepřítele i v případě, že by její
vlastní postavení nebylo v důsledku nejlepsí.

Mara samotná necítila žádné vítězství. Otřesená a unavená po
dlouhých měsících manipulace se spolehla na to, že Papewaiova tichá
přítomnost uklidní její vnitřní boj.

"Ať sluhové uklidí zbytky," řekla, jako by byly obřadní talíře a
jídla připraveny pro obyčejnou večeři.

Pak, jako by ji hnal nějaký prvotní instinkt, skoro utíkala do Ayakiho
pokoje, aby se přesvědčila, že chlapec na své rohoži klidně spí.
Když pak seděla v seru u dítěte, spatřila v rysech syna odraz jeho
otce, a ačkoli jí dal Buntokapi mnoho důvodů k nenávisti, nemohla se
ubránit hlubokému, skličujícímu smutku.

Mara odesla do Buntokapiho pokojů a strávila neklidnou noc
v místnosti, která kdysi patřila lordu Sezuovi, ale v níž se nyní