Ani Mara nedokázala zadržet slzy, když slysela pokřik nezastřené
radosti, jenž se ozval z úst banditů. Muži, kteří ji byli jestě
nedávno ochotni oloupit, by nyní při její obraně klidně zemřeli.
Dívka v duchu poděkovala Lasimě. První vítězství přislo lehce; ale
proti síle domu Minwanabi a zrádné vychytralosti domu Anasati bude v
budoucnu vítězství získávat daleko obtížněji - pokud vůbec.

Mara se opřela do polstářů, když otroci zvedli její nosítka. Slabě
povzdechla. Dovolila, aby vsechny pochybnosti a strach, který
potlačovala, během ozbrojeného střetu s bandity a při smlouvání, v
soukromí za záclonami vyvřely na povrch. Až do této chvíle se
neopovažovala sobě samotné pňznat, jak vyděsená vlastně byla. Její
tělo se rozechvělo neočekávanou zimnicí. Uvědomila si, že by slzy
poskodily jemné hedvábí jejích satů, popotáhla nosem a ze vsech sil
potlačovala nutkání k pláči. Lano si z jejích citových výbuchů
dělal legraci a utahoval si z ní, že není Tsuranka - i když se od
žen nevyžadovalo takové sebeovládání jako od mužů.

Když si vzpomněla na jeho skádlivý smích a na to, že na otci nikdy
nepozorovala nejistotu, strach nebo pochyby, zavřela oči a ponořila se
do cvičení, jímž se vždycky uklidňovala. Zdálo se, jako by jí v
mysli odpovídaly hlasy sester, které ji vyučovaly v chrámu Lasimy:
nauč se znát svou přirozenost, přijmi vsechny stránky svého já a
teprve pak může začít zdokonalování. Odmítnutí sebe sama je
odmítnutím vseho.

Mara znovu popotáhla. Teď už jí teklo i z nosu. Vyhrnula si rukávy,
aby si je neumazala, a v duchu si přiznala pravdu. Byla vyděsená k
smrti od toho okamžiku, kdy si uvědomila možnost, že by je psanci
obesli a zaútočili na usedlost, zatímco by je zoufale hledala v
kopcích.

A znovu se Mara začala hubovat: takhle se přece paní domu nechová! Pak
pochopila kořen svých pocitů: nevěděla, jaké chování se od paní
domu očekává. Neměla žádný výcvik ve vládnutí, byla jen dívkou
z chrámu vrženou do smrtonosných vln Císařství.

Mara se snažila rozpomenout na radu, kterou jí kdysi dal otec:
pochybnosti ničí schopnost jednat rozhodně; a ve Hře rady váhání
znamenalo smrt.

Aby se vyhnula myslenkám na slabost, vyhlédla Mara mezerou v zácloně
na nově naverbované vojáky domu Acoma. Navzdory spinavému oblečení,
ztrhaným tvářím, vyhublým pažím a očím vyděsených zvířat byli
tito muži vojáky, a přece v nich nyní Mara viděla něco, co dříve
nezahlédla: tito psanci, dokonce i sibalský Lujan, byli vystrasení
skoro stejně jako ona. Mara zjistila, že ji to udivuje, dokud si
neuvědomila, jak oni vnímali past, kterou na ně nastražila. I když
byli v početní nevýhodě, měli válečníci domu Acoma zkusenosti z
bitev, byli dobře vycvičení a vyzbrojení. Někteří z těchto sedých
válečníků neviděli celý rok pořádné jídlo. Vsechny jejich
zbraně byly podivnou sbírkou nesourodých, ukradených a nahrubo
upravených mečů a nožů. Jen několik jich mělo něco, co se
vzdáleně podobalo stítu, a nikdo neměl brnění. Ne, pomyslela si
Mara, spousta těchto smutných, zoufalých mužů musela očekávat, že
někteří z jejich nesťastného bratrstva dnes zemřou. A mohlo to
potkat kohokoli.

Muži pochodovali, aniž by si byli vědomi jejího pohledu. V jejich
tvářích bylo patrno mnoho myslenek, mezi nimi myslenky na naději a
strach z falesné naděje. Mara se znovu opřela do polstářů a oči jí
sklouzly na barevné výsivky, které zdobily vnitřní čalounění
nosítek. Jak to, že najednou vidí vsechny tyhle věci ve tvářích
oněch mužů? Probudil snad její strach nějaké cítění, kterému
sama nerozuměla? Pak vyplnila její mysl vzpomínka na jejího bratra
Lanokotu, najednou měla pocit, jako by seděl přímo vedle ní. Když
zavřela oči, jasně slysela, jak jí septá: "Dospívás, sestřičko."

Náhle Mara nedokázala déle zadržovat slzy. Teď její vzlykám
nevycházelo ze smutku, ale z radostného povznesení, které bylo
podobné tomu, jež poznala, když Lano vyhrál loňské hry v Sulan-Qu.
Tehdy Mara s otcem jásali na tribuně jako sedláci a vůbec se
neohlíželi na zvyklosti společenského postaveni a slusnost; jenže ted
byly její pocity desetinásobně silnějsí.

Zvítězila. Poznala své první vítězství ve Hře rady a ta zkusenost
jí zostřila smysly a zanechala ji o něco větsí a dospělejsí.
Poprvé v životě pochopila, proč se velcí lordi tak snaží - a pro
svou snahu třeba i položí životy - aby zakusili tento pocit výhry.

Usmála se skrze slzy a dovolila, aby ji houpání nosítek ukonejsilo.
Nikdo, s kým se nad lestěným stolem tsuranské politiky utká, nebude o
tomto tahu vědět, přinejmensím ne hned a ne přímo. Ale místo toho,
aby vinou Minwanabiho zrady měla k ruce méně než padesát
válečníků, přísahalo jí nyní věrnost přes dvě stě. Protože
sedí válečníci byli roztrouseni po vsech koncích Impéria, mohla
použít své vojáky, aby najali dalsí. Kdyby doručení skříňky s
perem a sňůrou lordu z Minwanabi trvalo jen týden, pak mohla postavit
proti jeho přístí hrozbě až pět stovek vojáků, a možná i víc.
Mara se cítila jako opilá. Poznala vítězství! A v mysli se jí ozvaly
dva hlasy. Na jedné straně to byl poučující hlas sester Lasimy,
který říkal: "Dítě, varuj se pocitů moci a vítězství, protože
vsechny tyto věci jsou dočasné." Ale její pokrok oceňoval i hlas
jejího bratra Lana. "Užij si vítězství, dokud můžes, Mara-anni.
Užij si ho, dokud můžes."

Mara se opřela do polstářů a byla tak unavená, že nedokázala svou
mysl utisit. V soukromí svých nosítek se usmála, zatímco ji otroci