Aglaranna vstala. "Pojďte, Martine, Baru, stanete se svědky něčeho
podivuhodného."

Tathar kráčel za královnou, jestě se vsak ohlédl a zapochyboval:
"Jestli to je skutečný Návrat a ne lest."

Ke královně a Tatharovi se připojili i ostatní rádci a společně
spěchali po schodisti dolů. Na zemi uviděli několik válečníků,
kteří obklopili peklomora. Temný elf připadal Martinovi zvlástní,
choval se klidně, což nebylo u zlovolných peklomorů obvyklé.

Peklomor spatřil královnu a poklonil se jí. Se skloněnou hlavou tise
prohlásil: "Paní, vrátil jsem se."

Královna pokynula Tatharovi. On a Zaříkávači se shlukli kolem
peklomora. Martin pocítil podivné mravenčení, jako kdyby se vzduch
náhle nepatrně změnil, a měl dojem, že zaslechl slaboučké, téměř
nepostřehnutelné tóny hudby. Věděl, že Zaříkávači používají
magii.

Po chvíli Tathar zvolal: "Vrátil se!"

Aglaranna se otázala: "Jaké je tvé jméno?"

"Morandis, Veličenstvo."

"Už ne. Od nynějska jsi Loren."

Martin se asi před rokem dozvěděl, že mezi oběma elfími národy
není ve skutečnosti žádný rozdíl, rozdělil je pouze vliv Temné
stezky, jenž spoutal peklomory vražednou nenávistí ke vsem, kteří
nenáleželi k jejich stoupencům. Ale přesto se od sebe trochu lisily
přístupem, postojem i chováním.

Peklomor se narovnal a kolemstojící elfové mu pomohli svléknout tuniku
sedé barvy, jakou nosili Temní bratři z lesních klanů. Martin žil s
elfy celý život a mnohokrát bojoval proti peklomorům. Dokázal
rozpoznat rozdíl. Teď vsak byly jeho smysly zmateny. V jednom okamžiku
mu peklomor připadal divný, jiný, než očekával, a v přístím už
nebyl peklomorem. Dostal hnědou tuniku a jako zázrakem se přímo před
Martinovými zraky stal elfem." Měl sice tmavé vlasy a oči, jaké
mívali peklomoři, ale tak vypadalo i několik dalsích elfů, stejně
jako se tu a tam mezi peklomory vyskytl jeden světlovlasý s modrýma
očima. Byl to elf!

Tathar sledoval Martinovu reakci na onu proměnu a podal mu vysvětlení.
"Příležitostně se některý z nasich ztracených bratrů odtrhne od
Temné stezky. Pokud to jeho druzi neodhalí a nezabijí jej dřív, než
se k nám dostane, oslavujeme jeho návrat domů. Je to důvod k velké
radosti." Martin a Baru se dívali, jak vsichni elfové přicházejí, aby
Lorrena objali a přivítali jej doma. "V minulosti se k nám peklomoři
pokouseli vyslat své zvědy, ale vždy dokážeme odlisit pravdu od
přetvářky. Tento se skutečně vrátil ke svému národu."

"Stává se to často?" zajímalo Barua.

"Jsem nejstarsí ze vsech obyvatel Elvandaru," odpověděl Tathar. "Až do
dnesního dne jsem spatřil pouze sedm Návratů." Odmlčel se. "Chováme
v srdcích naději, že jednoho dne takto přijmeme zpět do svého
středu vsechny nase bratry, až bude konečně prolomena moc Temné
stezky."

Aglaranna se nyní mohla věnovat hostům a oslovila Martina: "Pojďte,
budeme se veselit."

"Bohužel to nejde, Veličenstvo," omluvil se Martin. "Musíme odjet a
setkat se s ostatními."

"Mohu znát vase plány?"

"Jsou prosté," pravil vévoda z Crydee. "Najdeme Murmandama."

"A," dodal Baru s kamennou tváří, "zabijeme ho."

Kapitola sestá

ROZLOUČENÍ

Jimmy zamlkle seděl.

Nepřítomně si prohlížel seznam, který držel v ruce, a snažil se
myslet na svou práci. Nebyl vsak s to se soustředit. Rozpis panosů pro
odpolední smuteční průvod byl hotov, alespoň tak, jak bylo v Jimmyho
silách. Cítil v dusi prázdno a rozhodovat, kde bude který z panosů
stát, mu připadalo nesnesitelně banální.

Dva týdny bojoval s pocitem, že se ocitl v jakémsi děsivém snu, z
něhož se nemohl probudit. Za celou dobu jeho existence jej nic neranilo
tak hluboce jako Aruthova vražda, a stále nebyl schopen se se svým
žalem vypořádat. Každou noc spal dlouho, jako kdyby byl pro něj
spánek únikem, a když se vzbudil, byl neklidný a rozmrzelý a musel si
rychle najít nějakou činnost, jen aby se vyhnul myslenkám na to, co
jej tížilo nejvíc. Skrýval své hoře, aby se s ním mohl vyrovnat
později.

Jimmy si vzdychl. Jednu věc si uvědomoval: trvalo zpropadeně dlouho,
než byl pohřeb připraven. Laurie s Volneym už dvakrát odložili
odjezd procesí. Katafalk byl naložen na kočár dva dny po Aruthově
smrti a čekal na princovo tělo. Tradice velela, aby se průvod vypravil
na cestu do Rillanonu do tří dnů po vladařově skonu, ale Anitě
zabralo téměř týden, než se vrátila z panství své matky, potom
dalsích několik dní, než se zotavila natolik, že mohla nastoupit
cestu, pak se čekalo na ostatní slechtice, kteří se sjížděli do
paláce, a dalsí odklady, protože v paláci byl zmatek a tak to slo
stále dokola. Jimmymu vsak bylo jasné, že se s touto tragédií
nevyrovná dřív, než bude Arutha odvezen. Vědomí, že leží v
dočasné hrobce, kterou upravil otec Nathan, o několik komnat dál, bylo
prostě víc, než snesl. Protřel si víčka a sklonil hlavu. Znovu se mu
do očí draly slzy. Ve svém nedlouhém životě potkal pouze jediného
muže, k němuž cítil hlubokou lásku a oddanost. Arutha měl správně
být ten poslední člověk na světě, který by se měl zajímat o osud
malého zloděje, ale přesto to dělal. Vyvinulo se mezi nimi
přátelství a nejen to; on a Anita byli pro Jimmyho rodinou, kterou
nikdy nepoznal.

Zaklepání na dveře jej vytrhlo z úvah. Zvedl hlavu a spatřil před
vstupem do místnosti Lockleara. Jimmy na něj mávl, aby sel dovnitř, a
mladsí přítel se posadil k psacímu stolu naproti němu. Jimmy mu hodil
pergamen. "Tumás, Locky, udělej to ty."

Locklear hbitě přelétl seznam a vzal si z kalamáře brk. "Je to skoro