někoho jiného, koho si nejvíc váží, a prohlásí, že kdyby mohl,
ukázal by jim jestě raději, než ukazuje toto - své srdce.

Zamýslím tento zvyk zavést i v Bologni. Byli jste tak laskavi, že jste
poctili mou hostinu, a já vás chci uctít po perském zvyku, neboť vám
ukáži to nejdražsí, co jsem na světě měl či mám. Než to
udělám, prosím vás, abyste mi pověděli, co soudíte o jedné
nejasné věci, kterou vám povím. Někdo má ve své domácnosti
dobrého a věrného služebníka a ten se těžce roznemůže. Nepočká
vsak ani, až ochořelý sluha zemře, dá ho vynést doprostřed cesty a
více se o něho nestará. Tu přijde cizinec, a jat soucitem k
nemocnému, vezme si ho domů a s velikou péčí i náklady vrátí mu
zdraví. Chtěl bych proto od vás vědět, zda má onen první pán
právo mrzet se a naříkat na toho druhého - jestliže si ho ten druhý
ponechal k svým službám a nechce ho na naléhání prvého pána
vrátit."

Slechtici byli zprvu různého názoru, posléze se vsak domluvili a
pověřili Niccoluccia Caccianimica, výtečného a skvělého řečníka,
aby odpověděl za vsechny.

Niccoluccio Caccianimico pochválil nejprve onen perský obyčej a pak
řekl, že spolu s ostatními sdílí mínění, že onen první pán
nemá na svého sluhu už žádný nárok, neboť ho v tomto případě
nejen opustil, ale dokonce vyhodil, a že sluha, ježto požíval
dobrodiní druhého pána, je po právu sluhou toho druhého, neboť tento
druhý pán, jenž si ho ponechal, nedopustil se na prvním pánu ani
křivdy, ani nasili, ani urážky.

Vsichni ostatní, který byli u hostiny, a byli to mužové znamenití,
přisvědčili, že souhlasí s tím, co za ně Niccoluccio odpověděl.

Rytíř byl s touto odpovědí spokojen, prohlásil, že je téhož
mínění, a pak pravil:

"Je na čase, abych vás podle slibu poctil."

Zavolal své dva sluhy a poslal je k paní, kterou dal nádherně obléci
a vystrojit, aby ráčila přijít a rozveselit slechtice svou
přítomností, Paní vzala do náručí svého překrásného chlapce a
doprovázena dvěma sluhy vesla do síně, jak si to slechtic přál, a
usedla vedle jednoho váženého muže.

Tu pravil Messer Gentile:

"Pánové, zde je ona věc, která je mi - a doufám, že i nadále bude -
nejdražsí. Podívejte se na ni a posuďte, zda mám pravdu."

Slechtici jí vzdávali poctu, velmi ji chválili a přisvědčovali
Gentilemu, že opravdu stojí za to, aby mu byla drahá. Jak si ji tak
vsichni prohlíželi, prohlásili někteří málem, kdo to je - měli
vsak za to, že je dávno mrtva.

Nejvíce si ji vsak prohlížel Niccoluccio, který tak dychtil dovědět
se, kdo je ta žena, že to už nemohl vydržet, a když messer Gentile na
chvíli odesel, zeptal se jí, zda je z Bologne či odjinud.

Když paní vyslechla otázku svého manžela, jen s velkou námahou se
zdržela odpovědi a mlčela, aby zachovala smluvený postup. Tu se jí
zeptal kdosi jiný, zda je synáček její, někdo dalsí se tázal, zda
je manželkou messera Gentileho či snad jeho příbuznou, ale ani těm
neodpověděla.

Když se messer Gentile vrátil do síně, otázal se ho kdosi z hostů:

"Messere, to, co vám patří, je opravdu krásné, zdá se vsak, že je
to němé. Je tomu opravdu tak?"

"Pánové," odvětil messer Gentile, "to, že až dosud nepromluvila, je
nemalý důkaz její ctnosti."

Tu začal naléhat ten, jenž se ptal předtím:

"Řekněte nám tedy, kdo to je."

"Rád to udělám," pravil messer Gentile, "jestliže mi slíbíte, že se
nikdo nehne z místa, ať řeknu cokoli, dokud nedomluvím."

Vsichni mu to slíbili, a ježto byly stoly již odneseny, messer Gentile
usedl paní po boku a pravil:"Pánové, tato paní je onen spravedlivý a
věrný sluha, na něhož jsem se vás před chvilkou ptal. Ona byla málo
ceněna svými příbuznými, to ona byla vyhozena doprostřed cesty jako
věc spatná a neužitečná, a já jsem ten, kdo ji pozdvihl. Dík mé
starostlivosti a dík mému přičinění ji vyrvaly mé ruce smrti a
Bůh, jenž milostivě shlédl na mou počestnou náklonnost, mi popřál,
aby se to tělo, nahánějící hrůzu, proměnilo v tělo tak krásné.
Abyste tomu vsak porozuměli jestě lépe, povím vám ve stručnosti, jak
se to přihodilo."

Začal tím, jak se do paní zamiloval, a k velkému úžasu
naslouchajících vyprávěl dopodrobna o vsem, co se až dosud
přihodilo, načež dodal:

"Jestliže jste tedy vy, a zejména Niccolluccio, nezměnili jestě své
mínění, je tato paní právem má a nikdo nemá právo ji žádat ode
mne zpět."

Nikdo na to neodpověděl a vsichni čekali, co messer Gentile jestě
dodá.

Niccoluccio, vsichni ostatní i paní ze soucitu slzeli, ale tu messer
Gentile pojednou povstal, vzal malého hosíka do náručí a paní za
ruku, a když dosel k Niccolucciovi, pravil:

"Povstaň, kmotře, nevracím ti tvou ženu, kterou tví i její
příbuzní vyhodili. Vracím ti tuto paní jakožto svou kmotru a s
tímto tvým synáčkem, kterého jsi zplodil ty, čímž jsem jist, a
kterého jsem při křtu držel a pojmenoval Gentile. A prosím tě, aby
ji nemiloval o nic méně než předtím, i když pobývala v mém domě
téměř tři měsíce. Při Bohu, který sám mě snad přiměl k tomu,
abych se zamiloval do ní jen proto, aby má láska byla příčinou její
spásy - jak se to také stalo -, přísahám, že nežila s otcem či s
matkou či s tebou počestněji, než žila u mé matky v mém domě."

Po těchto slovech se obrátil k paní a pravil:

"Paní, zprosťuji vás slibu, který jste mi dala. Jste volna a můžete
jít k Niccolucciovi."

Poté vložil dítě do Niccolucciova náručí a sel si opět sednout.

Niccoluccio dychtivě přijal svou paní a synka a měl tím větsí