kteří ho oděli, a zbytek si pak ponechal. A protože už nechtěl
obchodovat, žil si jako pán do smrti.

PŘÍBĚH PÁTÝ

Andreuccia z Perugie, jenž přijel do Neapole nakoupit koně, stihnou
jedné noci tři nestěstí za sebou. Ze vsech vsak vyvázne a vrátí se
domů s rubínem.

Ony kameny, jež nalezl Landolfo - rozhovořila se Fiammetta, na niž
připadl úkol vyprávět -, připomněly mi jeden příběh, jenž sice
obsahuje nebezpečí stejně veliká jako ten, který nám zde vyprávěla
Lauretta, ale na rozdíl od něho to, co Landolfo prožil možná během
několika let, stalo se v mém příběhu, jak uslysíte - za jedinou noc.

V Perugii, jak jsem slysela vyprávět, žil mladík, jenž slul
Andreuccio di Pietro. Byl koňským handlířem, a když se jednou
dověděl, že v Neapoli lze nakoupit dobré koně, dal si do misku pět
set zlaťáků, a ježto nebyl nikdy z domova sám, vydal se na cestu
s jinými handlíři. Dorazil do Neapole jedné neděle o nesporách a
nazítří ráno se podle pokynů hostinského vypravil na trh, kde
spatřil spoustu koní. Mnoho se mu jich líbilo a chvílemi už chtěl
některého koupit, ale pořád se nemohl domluvit na ceně. Aby vsak
ukázal, že chce kupovat, vytáhl několikrát jakožto člověk
nezkusený a neopatrný v přítomnosti sem tam chodících lidí váček
se zlaťáky.

Jak tak ale ukazoval svůj měsec, stalo se, že kolem sla, aniž si toho
vsiml, překrásná mladá Sicilanka, svolná jít s kterýmkoli mužem i
za malou odměnu, a ta si v duchu řekla:

"Kdo by na tom byl líp než já, kdyby ty peníze byly mé."

A sla dál.

S děvčetem vsak sla i jedna stará Sicilanka a ta, když spatřila
Andreuccia, nechala děvče děvčetem a běžela ho přátelsky obejmout.
Děvče vidouc, co se děje, neřeklo ani slovo, zůstalo o kus dál stát
a čekalo. Když se Andreuccio otočil ke stařeně, hned ji poznal a
velmi radostně se s ní uvítal; stařena pak mu slíbila, že za ním
přijde do hospody, a bez dlouhého povídání zase odesla a Andreuccio
se dal zase do smlouvání. Nic toho rána vsak nekoupil.

Děvče, spatřivsi nejprve měsec a potom přátelské setkání stařeny
s Andreucciem, začalo se obezřele vyptávat, kdo to je, odkud je, co tam
pohledává a jak ho stařena zná, neboť chtělo zjistit, zda by se
nenasel nějaký způsob, jek Andreuccia připravit o peníze anebo aspoň
o část jeho peněz. Stařena jí pověděla o Andreucciovi vsecko do
vsech podrobností, jak by jí to byl pomalu řekl on sám, neboť byla
dlouho u jeho otce na Sicílii a pak v Perugii, a řekla jí také, kde
bydlí a proč sem přisel.

Tak se dívka dověděla nejen jména, ale i vsechno ostatní o jeho
příbuzenstvu a na tom založila svůj záměr ukojit své tužby pomocí
protřelé lsti. A když se vrátila domů, dala stařeně práci na celý
den, aby se nemohla vydat za Andreucciem, zavolala si jednu svou služku,
jež byla v takovýchto službách vycvičená, a navečer ji poslala do
hospody, kde Andreuccio bydlel.

Služka se tam vypravila a náhoda jí přála, že zastihla Andreuccia
samotného ve vratech a že se zeptala na Andreuccia právě jeho.

Pověděl jí, že Andreuccio je on sám, načež ho služka odvedla
stranou a pravila mu:

"Messere, jedna urozená paní z tohoto města by s vámi ráda mluvila,
kdyby vám to nebylo proti mysli."

Andreuccio ji vyslechl, zamyslil se nad tím, a protože byl o sobě toho
mínění, že je velký krasavec, napadlo ho, že ta paní je do něho
určitě zamilovaná, jako by v Neapoli nebyl žádný jiný hezký
mladík kromě něho. A hned nato řekl, že nic proti tomu nemá, a
otázal se, kdy a kde s ním chce ona paní mluvit. Služka mu odvětila:

"Kdyby messer ráčil přijít, paní ho očekává ve svém domě."

Andreuccio, aniž řekl slovo hostinskému, odpověděl služce bez
meskání:

"Jdi tedy napřed, já půjdu za tebou."

Služka zavedla Andreuccia do domu své paní - bydlela ve čtvrti zvané
Hampejz, jejíž jméno už samo ukazuje, jak počestná je to čtvrť.
Andreuccio vsak o tom nic nevěděl a netusil, ba měl za to, že jde na
nějaké velepočestné místo a k nějaké roztomilé paní. V doprovodu
služby vesel bez rozpaků do jejího domu. Když už stoupal po
schodisti, služka zavolala na svou paní: "Tady je Andreuccio," a tu
Andreuccio spatřil nahoře na schodisti onu paní, jež na něho už
čekala.

Byla jestě velmi mladá, vysoké postavy a překrásné tváře a byla
velmi ctihodně oděná a vysňořená. Když se k ní Andreuccio
blížil, sestoupila asi o tři schody níže, rozpřáhla ruce, ovinula
mu je kolem krku, chvilku mlčky stála, jako by jí v tom bránilo
krajní dojetí, pak ho se slzami políbila na čelo a poněkud zlomeným
hlasem mu pravila:

"Ó můj Andreuccio, buď vítán!"

Andreuccio žasl nad tak něžnými lichotkami a udiveně pravil:

"Buďte pěkně pozdravena, paní."

Poté ho paní vzala za ruku, odvedla ho nahoru do síně a z té, aniž
promluvila slovo, vstoupila s ním do velké světnice, vonící růžemi,
pomerančovými květy a jinými vůněmi, v níž stálo překrásné
lůžko, zastřené závěsy, a na bidlech viselo mnoho rouch podle
tamějsího zvuku. Zde i onde bylo vidět krásné a drahocenné domácí
náčiní, takže Andreuccio, vida toto vsecko, byl pevně přesvědčen,
že paní není nic víc a nic míň než veliká paní, neboť byl v
těch věcech nováček.

Když si spolu sedli na truhlu, jež stála v nohách postele, začala
paní takto hovořit:

"Andreuccio, jsem jista, že jsi udiven mými lichotkami, mými slzami,
neboť mě neznás a nikdy jsi o mně neslysel ani zmínku. Brzy uslysís
něco, čemu se budes možná divit - jsem totiž tvá sestra, a když mi
dnes Pánbůh dopřál té milosti, že jestě před svou smrtí mohu