říkáte, dovedu vás k ní, ježto se mi zdáte příjemným, urozeným
člověkem a ježto jsem jist, že vás dobře pozná. Řekne-li, že je
tomu tak, jak říkáte, a bude-li chtít s vámi odejít, dáte mi za ni,
protože jste tak roztomilý, jen takové výkupné, jaké budete chtít.
Není-li ale tomu tak, hrubě byste mě urazil, kdybyste mi ji chtěl
vzít, protože jsem mladý muž a mohu si jako kdokoliv jiný vydržovat
ženu, zvlástě takovou, jako je ona, nejlíbeznějsí paní, jakou jsem
kdy spatřil."

Tu pravil messer Ricciardo:

"Určitě je to má manželka, a dovedes-li mě k ní, přesvědčís se o
tom. Okamžitě se mi vrhne kolem krku. Proto tě žádám, aby zůstalo
při tom, jak jsi to navrhl."

"Nuže," pravil Paganino, "pojďme."

Sli tedy spolu do Paganinova domu, a když vstoupili do jedné síně, dal
Paganino zavolat paní; vysla nastrojená a vysňořená z jedné komnaty,
zamířila tam, kde stál messer Ricciardo s Paganinem, a pozdravila
messera Ricciarda tak, jako by byla pozdravila každého jiného cizince,
jenž by byl přisel s Paganinem.

Když to spatřil sudí, očekávající, že ho paní uvítá s náramnou
radostí, tuze nad tím užasl a v duchu začal promlouvat sám k sobě;
"Možná že ta trudnomyslnost a dlouhá bolest, kterou jsem trpěl od
chvíle, co jsem o ni přisel, mne změnila ve tváři tak, že mě
nepoznává."

Proto paní pravil:

"Paní, draze se mi vyplatilo, že jsem tě vzal s sebou na rybolov,
ježto nikdo nikdy nepocítil takovou bolest, jakou jsem prožíval já
poté, co jsem o tebe přisel. Jenže ty, jak se zdá, mě nepoznávás a
hovořís se mnou odměřeně. Copak nevidís, že jsem to já, tvůj
messer Ricciardo? Přisel jsem, abych zaplatil, kolik bude chtít tento
urozený muž, v jehož domě jsme, a abych tě opět měl a odvedl si
tě. Ba on je tak tuze dobrotivý, že mi tě vrací za tolik, kolik budu
chtít dát!"

Paní se k němu otočila, trochu se usmála a pravila:

"Messere, to mluvíte ke mně? Dejte pozor, abyste si mě s někým
nespletl, protože pokud mne se týče, nevzpomínám si, že bych vás
byla někdy spatřila."

Messer Ricciardo pravil:

"Dej pozor na to, co říkás! A dobře se na mne podívej. Budes-li si
jen chtít vzpomenout, shledás, že jsem to já, tvůj Ricciardo di
Chinzica!"

Paní vsak děla:

"Promiňte, messere, možná že to není počestná věc, abych se na
vás dívala tolik, jak si to představujete, ale já se na vás přesto
dívala tak, že jsem bezpečně shledala, že jsem vás nikdy neviděla!"

Messera Ricciarda napadlo, že paní tohle vsechno dělá proto, že má z
Paganina strach a nechce se v jeho přítomnosti přiznat, že ho zná.
Poprosil tedy po chvíli Paganina, aby mu prokázal tu laskavost a nechal
ho promluvit s paní v komnatě mezi čtyřma očima. Paganino pravil, že
nemá nic proti tomu, ale že ji messer Ricciardo nesmí proti její vůli
políbit. A přikázal paní, aby sla do komnaty a vyslechla, co jí chce
messer Ricciardo říci, a pak aby odpověděla, jak jí bude libo.

Když se tedy paní a messer Ricciardo odebrali sami do komnaty, spustil
messer Ricciardo, sotvaže se posadili:

"Ach srdce mého těla, duse moje sladká, naděje má, ani teď mě
nepoznávás, mne, tvého Ricciarda, jenž tě miluje víc než sebe sama?
Jak je to možné? To jsem se tak změnil? Ach očička má krásná,
podívejte se na mne trosíčku!"

Paní se dala do smíchu, nenechala ho už dál mluvit a pravila:

"Vy dobře víte, že nejsem tak zapomnětlivá, abych se nepamatovala,
že jste messer Ricciardo di Chinzica - můj manžel. Pokud jsem vsak byla
s vámi, prokázal jste, že mě velmi spatně znáte, protože kdybyste
byl býval nebo byl tak moudrý, za jakého chcete být považován, byl
byste musel poznat aspoň to, že jsem mladá, svěží, statná, a byl
byste z toho vyvodil, co asi mladé paní potřebují kromě satů a
jídla, ačkoli to ze studu neříkají. Jak jste se vsak choval vy, víte
sám.

Bylo-li vám milejsí studovat zákony než ženu, neměl jste si ji nikdy
brát, i když mně se nikdy nezdálo, že jste soudce, spíse jste mi
připadal jako vyvolavač svátků a církevních slavností a postů a
vigilií - tak dobře jste je znal. A říkám vám: kdybyste byl svým
rolníkům, kteří obdělávají vase statky, dopřál světit tolik
svátků, kolik jste jich dopřál světit tomu, jenž měl obdělávat
moje políčko, nebyl byste nikdy sklidil ani zrnko obilí. Pánubohu se
vsak uráčilo, abych tu padla na člověka, jenž milostivě shlédl na
mé mládí; pobývám s ním v této komnatě, v níž se neví, co jsou
svátky (mám na mysli ty svátky, kterých jste tolik světil vy,
oddanějsí Bohu než službám paní), a těmito dveřmi sem nikdy
nevesla ani sobota, ani pátek, ani vigilie, ani suché dny, ani
čtyřicetidenní půst, který je tak dlouhý. Naopak ve dne v noci se tu
pracuje a vochluje vlna. A od chvíle, co se dnes zvonilo na jitřní,
vím dobře, že se to odbylo více než jedenkrát. Mám proto v úmyslu
zůstat zde a pracovat s ním, pokud jsem mladá. Svátky, odpustky a
půsty si ponechám a buduje zachovávat, až budu stará. Odejděte
odtud, jak můžete nejrychleji, a mějte hodně stěstí. Svěťte si
tolik svátků, kolik se vám uráčí - ale beze mne."

Když messer Ricciardo poslouchal tato slova, trpěl nesnesitelnou
bolestí, a když pak viděl, že paní zmlkla, pravil:

"Ach duse má sladká, jaká slova to tu povídás? Že nemás ohled na
čest svých rodičů a svou? Chces zůstat jako běhna tady s tím
člověkem a raději žít v smrtelném hříchu než v Pise jako má
choť? Tenhle člověk, až ho omrzís, tě k tvé velké hanbě vyžene!
Ale mně budes neustále drahá a vždycky budes paní v mém domě, i