uříznout ten zatracený ocásek, než nastoupí do Smeltings."

Nazítří se Harry probudil v pět hodin ráno a byl přílis rozrusený
a nervózní, než aby znovu usnul. Vstal a natáhl si džínsy,
poněvadž nechtěl chodit na nádraží v kouzelnickém hábitu -
převlékne se až ve vlaku. Jestě jednou si prosel svůj bradavický
seznam, aby si ověřil, že má vsecko, co potřebuje, přesvědčil se,
že Hedvika je bezpečně zavřená v kleci, a pak už jen přecházel po
místnosti a čekal, až Dursleyovi vstanou.

Dvě hodiny nato už Harryho veliký, těžký kufr naložili do auta
strýce Vernona, teta Petunie přemluvila Dudleyho, aby se posadil vedle
něj, a vyjeli.

Na nádraží King's Cross dorazili v půl jedenácté. Strýc Vernon
složil jeho kufr na zavazadlový vozík, a dokonce mu ho odvezl dovnitř.
Harry si říkal, že je k němu nějak až podivně laskavý, pak se vsak
strýc Vernon najednou zastavil a s nepěkným úsklebkem se zahleděl k
nástupistím.

"Tak jsme tady, chlapče. Nástupistě číslo devět - nástupistě
číslo deset. To tvoje by mělo být někde uprostřed, ale zdá se, že
ho jestě nepostavili, co?"

Měl samozřejmě pravdu. Nad jedním nástupistěm byla velká
plastiková číslice devět a nad sousedním veliká plastiková
desítka; mezi nimi nebylo vůbec nic.

"Přeji ti pěkný skolní rok, Harry," řekl strýc Vernon, usmál se
jestě osklivěji než předtím, otočil se a byl pryč. Harry se
ohlédla viděl, jak Dursleyovi odjíždějí; vsichni tři se smáli.
Harrymu vyschlo v ústech. Pro vsechno na světě, co si ted' počne?
Díky Hedvice se na něj už soustředilo množství užaslých pohledů.
Musí se někoho zeptat.

Zastavil průvodčího, který sel kolem, o nástupisti devět a tři
čtvrtě se vsak raději vůbec nezmínil. Průvodčí o Bradavicích
nikdy neslysel, a když mu Harry nedokázal ani říct, v které části
Anglie jsou, zatvářil se rozzlobeně, jako by se Harry naschvál
tvářil jako hlupák. To už si málem začínal zoufat; zeptal se aspoň
na vlak, který odjíždí v jedenáct hodin, průvodčí ale prohlásil,
že v tu dobu žádný nejede. Nakonec dlouhými kroky zamířil pryč a
mumlal si pro sebe něco o lidech, kteří ho zbůhdarma připravují o
čas. Harry ted' dělal, co mohl, aby nepropadl panice. Podle velikých
hodin nad tabulí s příjezdy mu zbývalo už jen deset minut, aby
nastoupil do vlaku do Bradavic, a on neměl tusení, jak to udělá;
trčel bezradně uprostřed nádraží s kufrem, který stěží uzvedl, s
kapsou plnou kouzelnických peněz a s velkou sovou.

Hagrid mu zřejmě zapomněl říct něco, co má udělat, jako zaklepat
na třetí cihlu vlevo, aby se dostal do Příčné ulice. Přemýslel,
jestli má vytáhnout hůlku a začít klepat na turniket mezi nástupisti
devět a deset.

V tu chvíli těsně za ním prosla skupinka lidí, a on zachytil několik
slov z toho, co říkali.

"- samozřejmě tam bylo plno mudlů -"

Harry se prudce otočil. Pronesla to jakási baculatá žena, která
mluvila se čtyřmi chlapci. Vsichni měli ohnivě rudé vlasy a vsichni
před sebou tlačili stejný kufr jako Harry - a každý z nich si vezl
sovu.

Harry s busícím srdcem vyrazil se svým vozíkem za nimi. Zastavili se,
a proto zůstal stát také, dost blízko, aby slysel vsecko, co řeknou.

"Jaké číslo že má to nástupistě?" zeptala se matka chlapců.

"Devět a tři čtvrtě!" zapistělo malé děvčátko se stejně rudými
vlasy, které se jí drželo za ruku. "Mami, proč nemůžu -`

"Jestě nejsi dost velká, Ginny, a ted' bud' zticha. Tak Percy, ty
půjdes první."

Chlapec, který vypadal nejstarsí, zamířil k nástupistím číslo
devět a deset. Harry ho sledoval a dával pozor, aby nezamrkal a něco mu
neuniklo, ale ve chvíli, kdy se chlapec octl přesně mezi oběma
nástupisti, zakryl mu ho početný houf turistů, ktery se znenadání
přihrnul, a když zmizel poslední batoh, byl Percy pryč.

"Ted' ty, Frede," řekla baculatá žena.

"Já nejsem Fred, ale George," ohradil se chlapec. "Prosím tě, to si
říkás nase matka? Copak nevidís, že jsem George?"

"Promiň, Georgi, drahousku."

"Jen jsem si dělal legraci; já jsem Fred," řekl chlapec a vykročil
vpřed. Jeho dvojče za ním jestě křiklo, ať si pospísí, a on to
opravdu udělal, poněvadž vteřinu nato byl už pryč - ale jak to
dokázal?

To už k turniketu spěsně mířil i třetí bratr - už byl skoro u něj
- a potom, zčistajasna, po něm nebylo ani vidu ani slechu.

Harrymu už nic jiného nezbývalo. "Promiňte," oslovil baculatou ženu.

"Nazdar, drahousku," řekla. "Copak, ty jedes do Bradavic poprvé? Nás
Ron jde taky do prvního." Ukázala na posledního a nejmladsího ze
svých synů. Byl hubený a vyčouhlý, měl pihovatý obličej, velké
ruce a nohy a dlouhý nos.

"Ano," přisvědčil Harry. "Jenomže nevím - já totiž nevím, jak -`

"Jak se dostat na nástupistě?" zeptala se žena laskavě, a Harry
přikývl.

"S tím si nedělej starosti," řekla. "Musís prostě jít přímo k
přepážce mezi nástupisti devět a deset. Nezastavuj se a neboj se, že
do ní narazís, to je velice důležité. Jestli jsi nervózní, radsi se
na to rozběhni. A jdi hned, jestě než půjde Ron."

"Ehm... tak dobře," řekl Harry.

Otočil vozík se svým kufrem a podíval se na přepážku. Vypadala
velice důkladně.

Vykročil směrem k ní. Cestou do něho vráželi lidé, kteří mířili
na nástupistě číslo devět a deset. Harry přidal do kroku. V
přístím okamžiku už musel narazit do turniketu a vykoledovat si
pořádný malér - naklonil se nad vozík a to už běžel klusem -
přepážka byla blíž a blíž - věděl, že nedokáže zastavit -
vozík ho vůbec neposlouchal - k přepážce už zbýval jediný krok -