krajích dost. Jenže když ji nezná, těžko ji najde. Ví jen, že
cukrová třtina je podobná rákosí a roste v bažinách, v mokré
půdě. Bude tedy hledat.

Tak, co už vsecko má ve své královské spižírně? Uzeniny, banány,
kokosové ořechy, kávu, sladké plody chlebovniku - tady jsou jestě
dvě bedny a sud. Do toho se podívá později. Tohle zatím stačí. V
tůňce je hodně ryb. Tyhle zásoby jsou vlastně nevyčerpatelné, až
na to maso, a to si opatří.

Teď si prohlédne místnost a pořádněji vyčistí. Na palandu si
nanosí čerstvou mořskou trávu. Je jí tam spousta.

Ale tu ho napadlo, že nejdřív musí nasolit vlčí kůži. Rozprostřel
ji na zem, důkladně posypal na vnitřní straně solí, svinul a uložil
v komoře. Tělo odtáhne na pobřeží a hodí do moře.

Pak si přehodil přes rameno kus plachty a sestupoval k moři. Odbočil
vsak víc vpravo, tam viděl po odlivu vysokou mořskou trávu.

Byla to namáhavá práce, rvát pouhýma rukama trsy tuhé trávy.

Skoro dvě hodiny trvalo, než se s nákladem vrátil do srubu.

Složil ranec na terase a dal se do úpravy lůžka. Několikrát vynesl
plnou náruč staré trávy, než se konečně objevila dřevěná
palanda, pokrytá drtí a prachem. To musí vymést.

"Není tu někde kostě?" rozhlížel se.

Nasel je v komoře, sice primitivní, ale stačí mu.

Konečně byla palanda, jak si ji přál mít. Ale přece nebyl
spokojený. Když čistit, tak pořádně. Odtáhne tu pryčnu od stěny a
vymete také pod ní a za ní.

"Je to těžké jako hrom," supěl, ale nepovolil.

Jeho námaha byla odměněna nálezem, nad nímž na chvíli oněměl:

"Pane Bože! Tohle - to je - báječné!" zalykal se radostí. "Karabina!
Na mou dusi, karabina! Čistá, zachovalá, pečlivě natřená tukem. Jak
se otvírá? Aha, takhle! Osm nábojů je v zásobníku! Někde tu musí
být jestě dalsí náboje."

Lezl po kolenou a prohlížel stěnu.

"Tady je výklenek! Ano! Jsou tu! Plná plechová krabice! Několik set je
jich! Teď jsem opravdu král! Můžu mít, co se mi zachce. A nebudu se
bát, kdyby mě napadlo sto divochů!"

No, no, no! ozval se mu v dusi výstražný hlas.

"A proč by...? Divosi určitě nemají takové zbraně. Nanejvýs sípy.
To je hračka proti takové karabině," ujisťoval se.

A jestě něco vytáhl z výklenku: lupu. K čemu může být? Kdo to tu
před ním bydlel? Asi nějaký profesor, bylinkář. Ti užívají
taková zvětsovací skla. No, snad někdy bude k něčemu dobrá.

Konečně měl svůj pokoj vyčistěný a zbývalo už jen zamést
podlahu, pokrytou silnou vrstvou jemného mořského písku. Zvlásť u
postele byla spousta prachu a smetí. Kostě už má, ale potřeboval by
nějakou lopatku. Počkat! Udělá to takhle: nejdřív uklidí
spižírnu, vsecko prohlédne, a možná že tam najde nějaké nářadí.
Vždyť jeho předchůdce musel přece nějaké nářadí a nástroje
mít.

A opravdu!

V koutku za bednami nasel dřevěnou lopatku a rýč, obojí pracně
vydlabané z kusu jakéhosi tvrdého dřeva, a na stěně udici,
zavěsenou na dvou kolících. V duchu obdivoval důmyslnost, s jakou byl
tento důležitý nástroj vyroben: bambusová tyč byla ovinuta
tenoučkým lankem spleteným z lýka, na jehož konci místo kovového
háčku byla uvázána pevná rybí kůstka, ostrá jako jehla, se
zpětným hrotem, který byl zřejmě vyřezán nožem. Ani plaváček,
zhotovený z kousku dutého bambusu, nechyběl. Také nasel něco, co
považoval za ostěp, ale spís to byla hůl, jaké užívají horolezci.
Kovový hrot byl nahrazen zaspičatělou kostí.

"Hodí se mi jako hůl i jako zbraň. Hůl i kopí, a také ostěp,"
pochvaloval si.

Jeho předchůdce musel být zkusený muž. Znal jistě život
pračlověka kdysi v době kamenné. Nějaký profesor a zároveň
cestovatel. Teprve teď Vilík začíná chápat, jak spatně by se mu
vedlo, kdyby chatu nenasel. Nemá žádné zkusenosti, a než by je
získal, zahynul by. Jak dlouho by mohl být živ jen z ovoce? Snad
nějaký týden, ale pak by mu žaludek zeslábl. Zemřel by podvýživou.

Maso, i kdyby něco ulovil, nebylo by poživatelné bez soli a za syrova.
Není na to zvyklý.

V jedné bedně nasel několik hliněných nádob, vypálených a na
povrchu lesklých. Jejich nepravidelný tvar dokazoval, že byly vyrobeny
teprve zde, lesklý povlak byl zhotoven odborně. Čím, to Vilík
nevěděl, nevyznal se v hrnčířství, jen si vzpomíná, že mu otec
kdysi řekl, že takový povlak, tvořící nepropustnost hliněné
nádoby, se dělá z kuchyňské soli a že se pálí v peci.

"Copak je tohle?" zamumlal nad polovicí kokosové skořápky,
částečně naplněné tekutinou, na jejíž hladině plaval čtvereček
dřívka s kratičkou tyčinkou uprostřed.

Přičichl. Tekutina páchla rybím tukem.

"Kahan!" vydechl radostně.

Teď bude mít ‚věčné světlo`. Vždycky večer je zapálí a do
rána nechá svítit. Nebude se muset starat o udržování ohně v krbu a
usetří zápalky.

Ale - oleje bude ubývat. Za nějaký týden nebude mít nic. Tedy
věčné to světlo zrovna není. Není tu někde zásoba? Po chvíli
zjistil, že není. Je to zřejmě rybí tuk. Ten dávají jen veliké
mořské ryby a kytovci, velryby, vorvani a delfíni.

Jak je uloví? S touhle udičkou to nepůjde. Jedině použít karabinu, v
noci, kdy je příliv, jestě lépe k ránu, když by při odlivu
některý takový tvor uvázl na mělčině. Dobrá. Zkusí to jestě
dnes.

"Co to tu čpí?" čichal znepokojeně.

Odsunutými dveřmi sem z místnosti vnikal zápach doutnajícího dřeva.
Nahlédl do pokoje.

Zděseně vykřikl.

Nad stolem se plazil sedý dým, z něhož rudě prosvítal plamínek.

"Hoří! Stůl se vzňal! Vodu! Honem vodu!"