jiri kulhanek stroncium - 1

Jiří Kulhánek: Stroncium

Publisher © Klub Julese Vernea Praha 2006

ISBN 80-85892-85-5

STRONCIUM

LUXOR

Vřískot se mi zakousl do lebky jako řetězová pila. Úplně jsem
cítil, jak mi piliny mozku padají na ramena.

Piliny mozku?

Piliny mozku???

Pi-li-ny moz-ku???

Jsem k smrti unavený. Opravdu k smrti. Nespal jsem sest dní. Nebo deset?
Nebo...

Znovu jekot. Dlouhý, stoupající k ultrazvuku. Proč mají ženské tak
vysoký hlas? Až mi to rozostřilo zrak. Zamrkal jsem.

Dívám se totiž z okna.

Není nic hezčího než se dívat z okna.

Nad poustí se ženou černá oblaka s fialovými okraji, a vytí větru
proniká i tlustými zdmi - není místo, kam se před tím
neustávajícím vysilujícím zvukem skrýt. Pousť je zvlněná
plochými dunami, mnohé mají sklovitý natavený povrch. Asi kilometr za
hranicí Luxoru něco leží - letící písek kolem toho dělá
duchovitý vír - já tvrdím, že je to věž amerického tanku abrams,
které žár jaderného výbuchu utavil hlaveň, Carl tvrdí, že je to
Mercedes Benz třídy M, který žár jaderného výbuchu přetavil na
něco, co vypadá jako věž amerického tanku abrams bez hlavně. Pravdu
se každopádně nikdy nedozvíme - radioaktivita za hranicí habitatu
zabije vse živé během několika okamžiků.

Zas ten jekot.

Věž abramsu svítí jasně zelenou barvou druhotného záření - ve
věčné noci je to hezké, a dívat se na zeleň je prý zdravé pro
oči. Asi ano. Na obzoru oranžovozeleně světélkují trosky nějakého
města - jakého, nikdo neví. Písek, který se s větrem žene nad
poustí, také září - ten trochu do žluta. Jinak je tma. Kdo neviděl
jadernou tmu, neví, co je tma. Někde tam nahoře za mraky prý existuje
Slunce. Nevěřím tomu.

"Jiiiáááááá!!!"

Po těch dnech bez odpočinku jsem se před několika minutami dostal do
svého pokoje, ke svému oknu, ke své zelené uklidňující
radioaktivní věži. Nechápu, proč zrovna teď musí zrovna za mými
dveřmi někdo ječet. Opravdu ne. Na vnitřní straně
deseticentimetrového olovnatého skla se odráží můj obličej... Můj
? Shodit pět deka, kostlivec je proti mně rtuťovitý tloustík. Zeleně
zářících lebek je venku také spousta - vítr je kutálí od města...
Ale tohle je můj obličej, poznávám ho. Bílý obrys respirátoru,
okolí osmahlé dýmem ze střelného prachu, vrásky vyčerpání,
sílené rudé oči... Jiiiiááááá!!!!"

"Copak jsem tu úplně sám?! Copak se na tu chodbu nemůže jít podívat
někdo jinej?! Krucinál!" Otočil jsem se a mířidla samopalu mi
vyskočila před pravou zornici. Tohle má být můj domov, oáza klidu,
nejbezpečnějsí místo na světě. Zvedl jsem nohu a spičkou boty
zmáčkl kliku. Jekot zesílil.

Koutkem oka jsem zahlédl, že se na displeji mého počítače rozblikal
rudý pruh. Obrátil jsem samopal a strčil si hlaveň do úst. Strojní
olej chutná stiplavě a mazlavě. "Jiiiááááá... glo-glo... chrrrr!"

Jen to, že mne zaujalo, proč se zvukové efekty tak náhle změnily, mi
zabránilo stisknout spousť. A přitom to bylo tak lákavé, tak
lákavé...

Mrtvola se zvedla od ženy na koberci a podívala se na mě.

* * *

Krok zpět, zbraň do ramene. Dávka zařvala úzkým prostorem. Mrtvým
se musí mířit na hlavu nebo na páteř - zastaví je pouze rozsáhlá
destrukce nervového systému.

Musíte se ale trefit.

***

Zombie po mně sekla rukou a udělala mi čtyři hluboké srámy na
neprůstřelné vestě. Druhá dávka jí prolétla hrudníkem, pak
míchou. Tělo se odrazilo ode zdi a padlo na koberec.

Světla na chodbě zakolísala.

"Longine! Longine!" zařval mi interkom v uchu.

"Jiááááá!!!" zařvala ženská, kterou se právě druhý mrtvý
pokousel vykuchat. Přes neprůstřelnou vestu mu to neslo, a tak se
frustrovaně popotahoval za vlastní vnitřnosti. Byl ke mně zády, tak
jsem mu červenou tečku laserového zaměřovače opřel o krční
obratle.

* * *

"Nechutné," odplivl jsem si strojní olej a pro jistotu přidal druhou
dávku. Jak se mrtvý kácel, viděl jsem, jak střely prosly zetlelými
tkáněmi, a jak z vesty té ženy vylétly tři obláčky kouře.

Hopla!

Ale od toho máme neprůstřelné vesty, abychom se ne-postříleli
navzájem, jinak jsou nám na...

"Longine!!!" znovu interkom, "Okno! Sever!"

Jednu výhodu ta poslední dávka měla - když vás něco takového
nabere na rohy, hlasitě nepromluvíte půl hodiny - natož ječet.

"Jaké nádherné ticho," řekl jsem a ke stropu stoupaly spirály
spáleného střelného prachu. Vítr tlumeně skučel, světla na chodbě
vypadla a vystřídalo je modré nouzové osvětlení - vsechna energie
jde do Stítu.

Nechce se mi dívat z okna - tím méně na sever.

"V pořádku?" luskl jsem prsty, abych upoutal ženinu pozornost. Neznám
ji: nováčků je tolik, že je člověk potká až za čas při jídle, v
jídelně, a zas tolik se jich toho za čas nedožije. Marně jsem
zavzpomínal, kdy jsem naposledy jedl, natož v jídelně.

"Do..." chrrr-kuck "... dobrý." Trochu chrčela. Hodně chrčela. V
modrém světle vypadala jako mrtvola, ale přesto mi neuslo, že je
docela hezká. Docela dost, uvážím-li, že ve vlasech měla zamotaného
něco jako cizí spodinu lebeční.

"Longin."

"Dominica."

To už jsem byl zpět v pokoji, díval se oknem na sever, na displeji
počítače blikaly tři rudé pruhy, na jazyku pálil strojní olej a
litoval jsem, že jsem si ten mozek nevystřelil.

Velký Červ je jediná životní forma, která je schopna přežít