sprintuje s metrákovým chlapem v rukou.

Jenže kam utéct, jste-li v pětistém pátém patře. Odhaduji, že
během několika posledních sekund vůči mně výtahy ztratily veskerou
vstřícnost.

Každá budova má ale okna.

* * *

"Hop," řekl jsem a prohodil policajta sklem. Bylo to velmi tlusté sklo,
a tehdy to začalo být opravdu zajímavé - myslel jsem, že s rozmyslem
vylezu na římsu nebo tak, jenže jsem nečekal, že venku bude takový
podtlak. Takže než stačily zajet bezpečnostní stíty, vycuclo mě to
do prázdna.

* * *

Venku bylo sero hraničící s tmou a vzduch byl plný černého kouře -
a i kdyby ne, stejně jsem nechápal, co to kolem sebe vidím - co jsem
ale chápal velmi dobře, že poldovo tělo odpařil intenzivní bílý
záblesk. Hned nato sevřely tři záměrné paprsky i mě.

Vzduch hučel, jako by se jím hnal Velký Červ.

Vnutil jsem čidlu laserového děla, že letím někde trochu jinde,
takže velmi úspěsně zasáhlo druhé laserové dělo, které mne
zaměřovalo z betonové věžičky na boku vedlejsí budovy. Boků
gigantických staveb kolem bylo tolik, že jsem měl pocit, že padám
spís výtahovou sachtou - budovy byly pospojované zastřesenými mosty,
pasážemi, některé obtočené galeriemi, tu a tam houpavé lanovky...

Kolik je to na zem, se nedalo ani odhadnout, ale že nakonec dopadnu, byla
jedna z mála jistot mého mladého života.

Odrazil jsem se od kabiny lanovky a to křupnutí v kříži neznělo
hezky. Na metr jsem prolétl kolem zastřeseného mostu a na střechu
dalsího dopadl.

* * *

Kdyby to byla plochá střecha, řekl bych, že jsem v pohodě. Tahle byla
- mírně řečeno - sedlová. Přestože se mi zpod nehtů kroutily
kovové spony, klouzal jsem - teď už mne mělo laserových věží
patnáct.

Sedmnáct.

Dvacet tři.

* * *

Zachránily mě boty s mikropřísavkami.

Zjistil jsem, že s trochou cviku se v nich dá chodit i po kolmých zdech
a že vůbec nevadí, že je vsechno slizké rozmáčenými sazemi.

Dalsí zjistění bylo, že lasery pálí jen po padajících věcech
-jakmile jsem přestal klouzat, přestaly si mne vsímat. Jak jsem
přežil dopad na střechu, který ze mě měl udělat krvavý cákanec,
tak o tom jsem raději nepřemýslel.

Servisní poklop fungoval jako přetlaková propust, tak jsem se spustil
do temné chodby, aniž bych zahájil dalsí katastrofu.

Oblečení jsem měl na cáry, cylindr zmizel a ty saze byly nejen mokré
a mastné, ale i zatraceně černé. Brýle mi zůstaly, jen sklouzly na
spičku nosu, tak jsem si je postrčil zpátky.

Byl jsem v nějaké technologické zóně: slabá modrá světla,
zaprásený stůl, nepořádek, nikde nikdo. Na hrnečku se zaschlou
plesnivou sedlinou se statečně rozblikal malý reklamní displej. Zas ta
rotující runa, sowulo. Displej byl vyrudlý, ale tentokrát jsem za
rotujícím znakem uviděl duchovitá písmena AR. Ta runa... jako blesk,
jako zkrocený blesk... Jako blesk mne zasáhl obraz pochodujících
mužů: tmavé ocelové přilby, odhodlané brady, tvrdé oči - na
přilbách byla tatáž runa, ale černá v bílém poli a zdvojená.
Pochodující proud se stáhl do malého čtverečku a do popředí
vystoupil obraz uhlazeného televizního moderátora. Přestože jsem
termín "televizní moderátor" nikdy neslysel, přesně jsem věděl, o
co jde:

"... tehdy byl symbol Slunce hanebně zneužit. Dnes, v čase návratu k
tradicím," pochodující muže nahradila zlatá rotující runa, "bude
opět znamenat život - stejně jako v dávných dobách. A stejně jako
tehdy, i dnes je to život -nás život - ale už nikoli Slunce, nýbrž
Stroncium!"

Zamrkal jsem - pořád stojím v technologické zóně a pořád civím na
reklamní displej na spinavém hrnečku. Nic z toho, co jsem právě
viděl, ale nemělo s hrnečkem cokoli společného - pohled na runu
zřejmě aktivoval část informací, které mi do hlavy přelila ta žena
v RAKE...

"PROTEKTOR! Nejlepsí prezervativ na světě! Kupuj! Kupuj! Kupuj!"
začala vedle mě skákat malá reklama a modře blikala. Přestože je
prostor opustěný, zřejmě se tu občas někdo mihne.

"Dva centy jeden! Tři centy, koupís-li dva! Koupís-li tři, dostanes
čtvrtý PROTEKTOR ZDARMA!" Zkusil jsem reklamu nakopnout, ale hologram
nenakopnes.

Bylo mi divné, že mohu ovládat spoustu elektroniky, ale že nemám nic,
čím bych mohl monitorovat rádiový provoz. I ten hrneček má vlastní
přijímač - já nic. Přestože jsem nemohl poslouchat, bylo jasné, že
je po mně sháňka - že by někdo uvěřil, že mne usmažily lasery, to
ani náhodou. Ale na druhou stranu asi nevědí, do které budovy jsem
vlezl, a i kdyby ano, neznají patro, a i kdyby znali, než mne ve spleti
chodeb najdou... Takže nemělo smysl schovávat se na záchodě nebo v
přístěnku na smetáky - jen jsem si stoupl do rohu, do hlubokého
stínu (a že modrá světla umějí hluboké stíny): viděl jsem na obě
strany a mohl na obě strany i utíkat.

Reklamě jsem vnutil představu, že se výtahem blíží skupina lidí,
tak mne opustila a začala nedočkavě skákat před jeho dveřmi.
Potřeboval jsem klid, protože jsem cítil, že jedna část mého mozku
chce něco naléhavého té zbývající.

Stačilo zavřít oči.

* * *

Když v červenci 2015 začalo v Evropě sněžit, lidé nevěřícně
vycházeli do ulic a TV zpravodajství bylo plné koulujících se dětí,
zasněžených plováren a nabouraných automobilů.

Stále sněžilo.

A sněžilo.

Za první týden zemřelo deset milionů lidí.

A sněžilo.

Teď už na celé planetě.