"Neomlouvejte se, pane. Svůj poslední úkol jsem splnila, nyní se
odeberu k předkům."

"Ne! V žádném případě! Vrátím se pro tebe. Ne hned, ale vrátím.
Plán pokračuje. A dokud žijeme, bude pokračovat. To je rozkaz."

"Ano, pane," řekla. Věděl jsem, k čemu jsem ji odsoudil, ona to
věděla také, ale to Ano, pane znělo radostně.

Protože v reálu se Corgen pořád vykecával (rychlost obou komunikací
byla tak jedna ku pěti) zeptal jsem se na to, co mne trápilo už od
předvčerejska: "Minako? Neměli jsme spolu někdy něco?"

"Ne. Jsem jen bojovník - vás vazal - věnoval mě vám pan Takesi...
Omlouvám se, pane, asi mě zaměřili. Na shledanou, pane."

"Nashle," řekl jsem - také jsem zrovna chtěl "zavěsit" -Corgen právě
načal zajímavé téma: "... a aby se vám to nepovedlo podruhé,
oddělíme vám končetiny. Mám to povolené od pana barona. Zajímavý
experiment, říkal - také myslím," Corgen se zazubil, a aniž otočil
hlavu, řekl: "Mohla byste přestat vřískat, slečno, prosím? Má
trpělivost má své meze." Vycvrnknul razítko a zase ho chytil.

"Chrrrrrrr!" řekl jsem.

Pan Tichý Typ mne vzal za pravou ruku a začal s ní otáčet.

Pomalu.

* * *

Přestože mám proti lidem výrazně posunutý práh bolesti, tohle
bolelo - asi jako když se vám někdo snaží ukroutit ruku. V hlavě
jsem měl ledové prázdno, takové to, jak víte, že něco musíte,
musíte udělat, ale nemůžete.

"Chrrrrrrrr!!!" řekl jsem.

Křup.

To mi povolilo rameno - zazmítal jsem se, ale proti slečně Hayesové
jsem neměl sanci. V obličeji měla stále stejný výraz - mrtvý, řekl
bych - a její loket byl jako traverza.

Pan Tichý Typ točil dál.

* * *

Ledové prázdno stále ledovělo. Cáry myslenek se tloukly po lebce
zleva doprava a zpět a snažily se uniknout před bolestí.

Nebylo kam.

Při deváté otáčce tkáně povolily a ruka zůstala panu Tichému
Typovi v rukou.

"Vida vida," řekl Corgen, "je to zábavnějsí, než bych čekal." To už
Anika mlčela - pan Zet ji omráčil násadou od smetáku.

"Jestě máme jednu ruku, obě nohy - a pak - kdo ví?" Vzal panu Tichému
Typovi mou paži, vesele mi s ní zamával a rozkázal, ať se pustí do
druhé.

Led stále ledověl.

Rozkázal...

Rozkázal...

Slysel jsem to.

Led.

Slysel jsem, jak Corgen panu Tichému Typovi vyslal rozkaz. A rozuměl
jsem.

* * *

Přesně v okamžiku, kdy se kódovaný chaos rozpletl v informace, mi pan
TT začal otáčet druhou rukou.

Slečna Hayesová mne pustila, vysponovanou dlaní mu prorazila krk a
vytrhla několik obratlů. Panu Tichému Typovi mezi rty zabublal
nažloutlý formalín, hlava se zvrátila na záda a skácel se.

Já sklouzl po zdi a zůstal sedět na podlaze.

"Co se to... ?!"

Corgen instinktivně vykryl straslivou ránu pěstí, ale kinetická
energie ho prohnala zavřenými dveřmi - rozpleskl se o stěnu na chodbě
a týlní kost mu kovově zazvonila o trubky - v očích měl údiv.

* * *

Sice jsem slečnu Hayesovou ovládal, jenže to bylo pekelně těžké -
každý příkaz jsem musel procpat přes hradbu protipříkazů, resetů,
blokovacích protokolů a podobně.

Stěstí, že mi ukroutili pravou - bez levé bych... i když, ani ta
není v nejlepsí kondici. Nastěstí ale nebyla poskozená natolik, abych
nemohl vytáhnout pistoli - ale tak rychlá, aby Corgen nestihl uhnout,
také ne.

Beng-beng.

Kdybych mohl mluvit, řekl bych: Hopla!

* * *

Z prostřelené tlakové trubky stříkalo něco, co vonělo po čpavku a
vysokých energiích. Monometylhydrazin. Požární sirény se rozječely.

* * *

Na jednu stranu bylo dobré, že Corgen zůstal za clonou unikajícího
paliva, na druhou stranu bylo spatné, že stačí jedna jediná malá
jiskra... Jak jsem seděl, palivo mi zalilo lýtka a stehna - bylo
studené jak led. Zajistil jsem zbraň a schoval ji do kapsy - veskerá
střelba se odkládá.

Zrovna když jsem se chystal vstát, zvedl mne pan Zet.

Zase za krk.

Chudák hrtan.

* * *

Ruku, která svírala mé hrdlo, sevřela jiná ruka - s dlouhými nehty a
oprýskaným červeným lakem. Kosti zapraskaly a zase jsem byl volný.

Pan Zet slečnu zasáhl tvrdým direktem do žaludku. Ze slečny vycáklo
trochu formalínu a vrátila mu to - při přímém útoku reagovala bez
rozkazu. Pan Zet mladá léta neměl, tak mu stíhlá pěst prolétla
vnitřnostmi a vylétla zády. Přílis mu to nevadilo.

Zatímco se mrtví navzájem roztloukali, klekl jsem si, nahmatal pod
zpěněnou hladinou svou ruku a přitiskl rty k podlaze - v
monometylhydrazinu sice byla spousta nehygienického prachu (skřípal
mezi zuby), ale vzal to čert.

* * *

Tohle bylo přesně ono - cítil jsem, jak mi energie proudí do žil...
jenže jsem zvedl oči a viděl, jak palivo zalévá i omráčenou Aniku.
Chvíli jsem uvažoval, co je důležitějsí, ale nakonec jsem přestal
pít a zvedl dívku. Problém byl, že ji dohromady s rukou neunesu. A
ruky se kvůli nějaké holce nevzdám.

Držel jsem ji kolenem víceméně v sedě, a plnou silou zaútočil na
ovládací systémy slečny Hayesové: slečna byla fyzicky slabsí než
pan Zet, navíc ji rusil proud přímých Corgenových rozkazů - kdyby v
obou mrtvých nepřevládly priority dané bezprostředním útokem, už
dávno by sli po mně. Můj mozek ale fungoval lépe než Corgenův
implantát, takže se slečna od pana Zet iniciativně odpoutala a z
otočky ho kopla do spánku - spička boty prorazila kost a pan Zet
ztratil vládu nad polovinou těla.