Kroky už slyseli.

"Sakra!" Albert se vztekle narovnal, "kdo to sem...?!"

Stíhlá ženská mrtvola byla velmi bledá i na mrtvolu, a dlouhé vlasy
měla stažené do vkusného ohonu. Na sobě měla černý kostým s
krátkou černou sukní s rozparky až ke kyčlím a na nohou těžké
sněrovací boty. Taky černé. Na levé tváři měla vytlačené
dolíčky od polystyrénové drti, jak ležela v chladicím kontejneru.

* * *

"To je Camille, Alberte," řekl jsem. "Řekni těsí mě. Na nezdvořilost
reaguje nedůtklivě." Albert stál v koutě a držel před sebou
zkrvavený skalpel.

Camille měla pro změnu zkrvavené boty - ty rozparky rozhodně nejsou
módní doplněk - když někoho chcete kopnout do obličeje, jsou
nezbytné. I když do obličeje - co těm dvěma Svobodným zbylo z
předků hlav se za obličej považovat nedá - byli mrtví, jestě než
si po těch strasných ranách zlomili vaz o zeď.

"Ne, Camille," zastavil jsem ji, "pana Alberta budeme potřebovat
živého. Teď mne odvaž, prosím."

* * *

Camille mi z raketoplánu přinesla opakovací brokovnici - sama si jen
navlékla vysoké rukavice. Myslel jsem, že je to nějaká garderobní
porucha, ale nebyla - bylo to jemné pletivo z nějakého NMD materiálu,
a jak se ukázalo, byly víc než na místě, protože luxorské vynálezy
jí vdechly takovou sílu, že by jí na rukou povolil i kinetický
mikrooblek.

* * *

Svobodní pořád čekali v kině na pokračování programu (poustěl
jsem jim zatím něco jako PORUCHA NENÍ NA VASEM PŘIJÍMAČI), ovsem
Camille vrací úder nečekali.

* * *

Dovnitř jsem s ní nesel - jen jsem venku odstřeloval ty, co se dostali
ke dveřím - ty dva, co se dostali ke dveřím.

Když vse utichlo, jen jsem tam nahlédl, zapolykal a snažil se
zapomenout, co jsem viděl.

Camille vysla ven, a jediné, co jsem z ní vnímal, byla červená barva.
Krev Svobodných je v kyslíkové atmosféře stejně červená jako
lidská.

"Jdi se umýt, Camille."

Mrtvá se otočila a odesla do nejbližsí kabiny se sprchou. Silně
kulhala na levou nohu.

* * *

Nasel jsem si nějakou vodu po holení, voňavku a pastu na zuby, smíchal
to a aspoň trosku se nasvačil - fluor z pasty mi dělal vyloženě
dobře. Pak jsem si dal také sprchu, ale jemňoučký měsíční prach
nesel skoro ani kartáčem.

Vrátil jsem se do chirurgického sálu a oblékl se do skafandru -
uklízecí tézet mi ho zatím umylo a vylestilo. Albert pořád visel za
svázané ruce na stěně a pořád byl v bezvědomí, mrtví Svobodní
pořád leželi na podlaze, a nejvzácnějsí tekutina pořád ssedala.
Pak jsem konečně sebral odvahu a podíval se na Moniku.

Byla také v bezvědomí a zpod pravého víčka jí prosakovala krev -
víčko bylo takové zmuchlané a propadlé. Lepicí pásky jsem odlepil
už dřív.

"Ten parchant" řekl jsem a odsrouboval jí dentistický aparát. Alberta
jsem proklínal hlavně proto, co mne kvůli němu čeká. Monice scvakly
zuby a probrala se.

* * *

"Už neječ, proboha - to jsem já," naklonil jsem se nad ní, aby mne
pořádně viděla.

"Moje-moje-moje okóóó!!!"

Chytil jsem se za usi.

"Neječ! Oko sem, oko tam. - Vezmes si černý brejle." To ji umlčelo.

"Hele," znovu jsem se nad ní naklonil, "ne že by mi na tobě nějak
zvlásť záleželo, ale potřebuju pilota... Jak snásís bolest?"

Začala se jí třást brada a téci sliny.

Asi ne moc dobře.

"Neboj, já nejsem psychous," v ruce jsem měl velký skalpel, "ale tohle
se musí udělat rychle - i tak nevím, jestli se to povede. Když budu
hledat anestetika, nepovede se to určitě. Takže..." Levou ruku už jsem
si pečlivě umyl, teď jsem ji položil na chirurgický podnos a
podřízl si zápěstí.

* * *

"Tohle nesnásím," řekl jsem a chytal vzácnou tekutinu do zkumavky -
povedlo se mi to až napopáté (potlačit regeneraci tepen ze zjevných
důvodů nedokážu) - a že jsem musel zaříznout.

Monica mému tvrzení, že nejsem psychous, asi neuvěřila, tak zase
omdlela - asi jsem měl pracovat, aby to neviděla, ale takhle se mi zase
bude lépe operovat: Vyhrnul jsem jí víčko nad prázdným důlkem a
nalil dovnitř přesně tolik krve, kolik bylo třeba. Proces obnovy
začal téměř okamžitě - díval jsem se v mikroskopickém režimu -
Monice nastěstí nestihly odumřít tkáně a buňkám mého organismu
trvalo jen chviličku, než si zvykly na nové prostředí.

* * *

Zatímco se Monica uzdravovala, odvázal jsem ji a přikryl - je to
vážně kus. Podle rychlosti obnovy bude za dvě hodiny zas vidět.

Mezitím se probral Albert a přikulhala Camille.

"Selftest, prosím," řekl jsem, a přestože by někomu mohlo připadat
zvlástní říkat mrtvé "prosím" a "děkuji", mně to přislo zcela na
místě - úcta k dokonalým zbraním je lidstvu vrozená.

"Ztráta čtyř zubů," začala Camille plochým neživým hlasem,
"prolomené levé koleno. Prasklý kinetický mikrooblek na levé noze.
Konec."

"Vís, jak to jde opravit?"

"Zuby - nepodstatné. Koleno je třeba vyměnit."

"Hm," - chirurgie mám pro dnesek dost. Ale když tu jsou tělocvičny a
operační sály, měly by tu být i... "Zuj se, prosím, Camille. Levou."
Vysel jsem na chodbu a ve vedlejsím skladu léků a lékařských potřeb
prohrabával suplíky, až jsem nasel vse, co jsem hledal.

* * *

"Na stůl," řekl jsem a Camille se položila jako plastprkno - nohu si
musela vytáhnout rukama. To, co jsem hledal, byl zpevňovač kloubu
poskozeného sportem - ortéza se tomu tusím říká. Nasadil jsem ji,