vydělával jen přepisováním partitur a hraním na housle na
tanečních bálech. Nejpre pracoval jako doprovodný hudebník v hudební
akademii skladatele Nicoly Porpory a později přijal místo na mensím
dvoře.

V té době se oženil s Annou Marií Kellerovou, dcerou parukáře,
která mu s ním žila celých čtyřicet let.

Vrcholná léta

Maďarský slechtic Mikulás I. Esterházy - zaměstnavatel Haydna v
letech 1762-90 a velký příznivec umění.

V této době už měl ale za sebou svou první symfonii, spíse mladické
a nezralé dílo, a o jeho nedostatcích dobře věděl. Jelikož ale
neměl dost paněz na to, aby si mohl brát hodiny, rozhodl se, s
rozhodností sobě vlastní, že se bude učit sám harmonii a
kontrapunktu a že si zlepsí své hudební znalosti a techniku.

Portrét Haydna od malíře Ludwiga Guttenbrunna, asi z roku 1770.

Tyto své záměry dovedl až tak daleko, že v roce 1761 dostal nabídku,
aby se stal členem soukromého orchestru Paula Antona Esterházyho,
který byl hlavou nejbohatsí a nejmocnějsí rodiny v Maďarsku, jejíž
členové byli velcí mecenási hudby i jiných druhů umění.

Jako vedoucí orchestru měl Haydn velmi četné a náročné povinnosti.
Mimojiné měl na starosti dvorní hudebníky, ale byl hlavně plně
zodpovědný za jejich hudební úroveň a vystupování. Musel
přicházet dvakrát denně pro příkazy a byl plně povinen "skládat
takovou hudbu, jakou si kníže přál." Je pochopitelné, že to byla
velmi náročná práce. Mimojiné byl také zodpovědný za péči o
vsechny nástroje a nauku "zpěvaček, aby v Eisenstadtu nezapoměly to,
co se naučili ve Vídni", musel řídit orchestr, organizovat operní
představení a hrát komorní hudbu k obveselení knížete a případně
jeho hostům.

Během roku kníže zemřel a nahradil ho jeho bratr Mikulás, který
představoval pro Haydna doslova spásu, jelikož ho ihned v roce 1766
povýsil na vedoucího orchestru a na Esterháze začal budovat palác
podle vzoru Versailles s marionetovým divadlem a čtyřistamístným
operním domem, který byl stejně tak ohromný jako izolovaný. "Kolem
nebylo nikoho, s kým by si mě bylo možno splést," řekl Haydn, "proto
jsem se musel stát originálním." Haydn skládal neuvěřitelným tempem
a jeho sláva přisla nečekaně a velice rychle. Objevovali se první
zahraniční vydání a také právě ze zahraničí začalo přicházet
čím dál více objednávek.

Haydnovi se dostala dokonce taková čest, že se setkal ze samotným
Mozartem a zanedlouho si jeho skladby neuvěřitelně oblíbil a ze dvou
skladatelů se staly nerozluční přátelé.

Smrt Mikuláse v roce 1790 znamenala jakýsi převrat a hudební život na
Esterháze utichl. V té době už byl Haydn velice uznávaný a
oblíbený. Jeho povinnosti ke dvoru skončili, ačkoliv plat i titul mu
zůstaly. Následného roku (1791) přijal pozvání impresária Salomona
k návstěve Londýna, kde zůstával delsí dobu, než osmnáct
měsíců. Po návratu do Vídně začal učit Beethovena, což nebyl ani
pro jednoho zvlástě sťastný počin. V roce 1794 následovalo
opětovné pozvání do Londýna a návstěva byla jestě
triumfálnějsí.

[editovat] Pozdní léta

V roce 1795 se rodina na Esterházu vrátila a dovolila Haydnovi, aby se
soustředil na komponování. Poslední roky byly stejně plodné jako ty
předeslě a vzniklo sest msí a dvě oratoria - Stvoření světa a
Roční doby. Pak se začalo jeho zdraví prudce zhorsovat. V té době
už byl velice bohatý a vlastnil svůj vlastní dům. Při jeho nemoci se
o něj vzorně starali jeho sluhové, jelikož měl velké fyzické
problémy. Rozhodl se proto, že bude rozhodnějsí přestat skládat a
svou dráhu naprosto opustil. Uklidnění v těchto neklidných letech
hledal u klavíru, kde trávil dost času.

Franz Joseph Haydn, velký rakouský skladatel, zemřel 31. května roku
1809 ve Vídni ve své domě, ve chvíli, kdy napoleonské jednotky
vstoupily do města.

[editovat] Charakter

Haydn byl mezi svými vrstevníky oblíbený hlavně pro svou laskavost a
optimismus. Vynikal smyslem pro humor, evidentní v lásce ke kanadským
žertíkům a často zřetelný i v jeho hudbě. Haydn byl zvlásť
respektován Eszterházy pro jeho udržování dobré nálady mezi
hudebníky a zaměstnavateli, vyvolával klidnou a pohodovou atmosféru
hudebníků, u nichž i mimo jiné respektoval jejich zájmy a snažil se
s nimi co nejlépe vycházet. Jeho zaměstnavatel a několik dalsích
lidí mu také občas říkalo Papa Haydn.

Haydn byl oddaný katolík, který mimo jiné často a rád obdělával
svůj záhon růží, když byl už "unavený" od skládání. Po
dokočení nějakého svého díla často psal "Laus deo" ("chvála bohu")
nebo nějaký podobný výraz na konec svého rukopisu. Mezi jeho
oblíbené záliby patřil např. lov nebo rybaření.

Haydn byl nízké postavy, což měla za důsledek zřejmě podviživenost
z jeho mládí. Nestovice, které Haydn měl zanechaly na jeho tváři
osklivé a výrazné jizvy. Vzhledově nebyl Haydn hezký, a tak byl
docela překvapen, když se o něj při jeho návstěvě Londýn zajímalo
tolik žen.

Tucty Haydnových portrétů od několika umělců, kde na každém je
Haydn zobrazen s jinými risy nám zamezilo možnost dozvědět se, jak
Haydn přesně vypadal. Za nejpovedenějsí vyobrazení je považován
obraz od Thomase Hardyho (* 1757 - /- asi 1805) namalovaný v době, kdy
byl skladatel v roce 1792 v Londýně a který je nyní umístěn v
Královské hudební akademii v Londýně (obraz můžete vidět na této
stránce). Některé obrazy poukazují na to, že Haydn nosil sedé
napudrované paruky, což byla mužská móda 18. století. Jeden obraz
dokonce poukazuje na to, že byl Haydn v dospělosti plesatý.