R ozpracování variant pouze v nezbytné míře podrobnosti (potřebné pro jejich hod­ nocení) umožňuje pak i při respektování daných časových a nákladových omezení dospět k b ohatšímu souboru variant. V některých případech však nehrají časové a nákladové aspek­ ty významnější úlohu a výraznější bariérou tvorby variant je spíše vžitý zvyk spokojit se s je­ diným řešením. Zde může významně pomoci požadavek rozhodovatele, že musí být předlo­ žen vždy určitý m inimální počet zásadně odlišných variant ( tento požadavek zesiluje též n ároky na hloubku analytického zpracování variant, na zvažování předpokladů, na kterých j sou varianty založeny, omezujících podmínek jejich realizace i stupně efektivnosti dosaže­ ní stanovených cílů) 1 3 '. POZNÁMKA: Význam tvorby variant pro kvalitu řešení rozhodovacích problémů vedl některé autory k for­ mulaci určitých požadavků, resp. doporučení na tento proces. Např. Jevlanov (Jevlanov, 1984) dopo­ ručuje rozdělit tvorbu variant do těchto kroků: a) určení možné oblasti a charakteru zpracovávaných variant z hlediska jejich věcné náplně {ře­ šení organizační, technická, technologická, ekonomická aj.); tato specifikace umožňuje často omezit prostor hledání možných variantních řešení a zmenšit potřebný čas i náklady na zpra­ cování variant, b) specifikace typu rozhodovacího problému z hlediska jeho opakovatelnosti a povahy řešení (standardní problémy, problémy, jejichž řešení má charakter zlepšování již známých řešení, unikátní problémy vyžadující originální řešení), c) formulace krajních (mezních) variant řešení, z nichž jedna představuje ideální, zpravidla ne­ realizovatelnou variantu a druhá variantu nejhorší; formulace těchto variant vymezuje pro­ stor, ve kterém by měla ležet optimální varianta, d) tvorba variant řešení problému na základě krajních variant; výsledky předchozí fáze poskytu­ jí vstupní informace pro generováni souboru variant formou změn určitých parametrů krajních variant. Z poněkud jiných aspektů formulují požadavky na tvorbu variant Arbel a Pong, kteří rozčleňují proces tvorby variant do sedmi fází. Záklaáem jejich přístupu je identifikace všech faktorů rozhodo­ vání, určení jejich významnosti, eliminace málo významných faktorů a tvorba variant vycházející ze zjištěných dominantních faktorů. Z významu cílů (kritérií) pro tvorbu variant řešení vychází postup označovaný jako metoda optimalizace cílů (blíže Plunkett-Hale, 1982). Postupně se berou v úvahu jednotlivé cíle (kritéria hod­ nocení) a hledají se takové varianty, které by byly ideální vzhledem k těmto cílům (tj. první varianta by měla představovat ideální řešení z hlediska prvního cíle, druhá varianta bude ideální vzhledem k dru­ hému cíli atd.). Nyní následuje fáze tvorby kombinovaných variant s využitím, variant ideálních vzhle­ dem k jednotlivým cílům řešení problému. Nejprve je třeba prověřovat možnou nekompatibilitu jednot­ livých variant (vzhledem k tomu, že jednotlivé ideální varianty se vytvářejí nezávisle na sobě, nemusí být vzájemně kompatibilní). V případě nekompatibility určitých ideálních variant (resp. myšlenek, na kteiých jsou založeny) je třeba zvolit tu, která bude součástí kombinované varianty. V dalším kroku se posuzuje vzájemná podpora ideálních variant, tj. zda určitá kombinace myšlenek vede k synergickému efektu. Konečným výsledkem práce je vytvoření jedné nebo více variant představujících inovační, efek­ tivní a synergická řešení.

13)

Požadavek zpracovat alespoň dvě různá řešení problému zabrání spokojit se s jediným řešením, jež řešitele napadne první a které má často málo tvůrčí charakter (mnohdy analogie řešení obdobného problému v minulosti). Tvrzení, že druhá řešení mají obvykle více tvůrčí charakter, potvrzují vý­ sledky jedné studie, kde bylo v jednom experimentu zjištěno, že při požadavku na dvě odlišná ře­ šení se počet tvůrčích řešení zvýšil z 10 % na 52 %. Při tlaku na tři různá řešení však došlo již jen k 2 5% přírůstku velice dobrých tvůrčích řešení, avšak ne všichni řešitelé byli schopni tomuto požadavku vyhovět. 62

•