chtěj. Stejně to nebude k ničemu. Byla jsem o tom přesvědčená.
Když mě potom matka vedla k východu, nad kterým bylo napsáno Hamburk,

jen jsem se rozhlídla, jestli není ňáká sance na zdrhnutí. Ale na
nic už jsem se nezmohla.

Hamburk, to mě porazilo. V jedný vesnici, asi padesát kilometrů od
Hamburku, bydlela babička, jedna teta se strejdou a sestřenice. V mejch
očích to byli nejhorsí měsťáci. Dům měli v takovým pořádku, že
to až nahánělo hrůzu. Ani zrníčko prachu. Jednou jsem v tý
domácnosti běhala celý hodiny bosá a večer jsem měla nohy tak
čistý, že jsem si je vůbec nemusela mejt.

V letadle jsem dělala, jako že si čtu svůj román. Dokonce jsem pár
stránek přečetla. Matka byla němá jako ryba. Jestě pořád mi
neřekla, co se děje.

Pak pronesla letuska uvítací řeč a jak doufá, že budeme mít
příjemnej let, a já si vsimla, že matka brečí. Najednou začala
síleně rychle mluvit: Chce pro mě jen to nejlepsí, už se jí zase
zdálo, jak ležím mrtvá na nějakým záchodě, nohy zkroucený a okolo
spousta krve. Že mě zabil nějakej dýler a ona mě přej musela jít
identifikovat.

Vždycky jsem byla přesvědčená, že matka má telepatický schopnosti.
Když třeba večer řekla: "Dítě, zůstaň doma, mám spatnej pocit,"
tak jsem se hned dostala do nějaký razie, nebo mě někdo podved, nebo
doslo k nějakýmu násilí. Musela jsem myslet na Píka, že jsme ho
okradli, a na jeho kumpány. Říkala jsem si, že mi snad matka fakticky
zachránila život. Dál už jsem nemyslela. Nechtěla jsem dál myslet.
Od svý neúspěsný zlatý rány jsem už vůbec nechtěla přemejslet.

Na hamburským letisti jsem sla s matkou a tetou, která na nás čekala,
do restaurace. Matka se musela vrátit hned přístím letadlem. Objednala
jsem si florida boy. Vůbec ho v tom blbým podniku neměli. Říkala jsem
si, jakej je ten Hamburk zapadákov, když tam nemaj ani florida boy.
Ničeho jsem se nenapila, i když jsem měla sílenou žízeň.

Pak do mě matka i teta společně hučely. Během jedny půlhodiny mi
naplánovaly celej přístí život. Budu chodit pěkně do skoly, najdu
si kamarády, pozdějc pudu do nějakýho učení, a až budu mít
zaměstnání, vrátím se do Berlína. Jako kdyby to bylo tak
jednoduchý. Když jsme se loučily, začala matka znovu brečet. Já jsem
v sobě vsechno potlačila. To byl třináctej listopad 1977.

Christianina matka

Celý den jsem se musela strasně ovládat. Na zpátečním letu do
Berlína jsem vybrečela skoro vsechno to napětí posledních týdnů.
Byla jsem smutná a současné jsem cítila úlevu. Smutná, protože jsem
musela opustil Christianu. A úlevu jsem cílila proto, že jsem ji
konečně odtrhla od heroinu.

Konečně jsem si byla jistá, že jsem udělala správnou věc. Po
chybném kroku s terapií v Narkononu jsem byla přesvědčená,, že má
sanci na přežití jen tehdy, když se dostane někam, kde heroin vůbec
není. Když bydlela Christiana u svého otce a já měla od vseho trochu
odstup a klid, bylo mi stále jasnějsí, že v Berlíně se z toho
nedostane. Ačkoli mě můj bývalý muž ujisťoval, že Christiana je u
něho čistá, vůbec jsem na to nedala. Nikdy mě nenapadlo, že bych
mohla mít jestě větsí strach o Christianin život, ale od smrti její
přítelkyně Babsi jsem už neměla klidnou jedinou minutu.

Chtěla jsem odvézt Christianu k příbuzným do Západního Německa,
ale její otec to nechtěl dovolil. Podařilo se mu během té doby, co u
něho Christiana bydlela, vymoci na soudu rozhodnutí o jejím trvalém
bydlení u něho. Vsechna má slova byla k ničemu. A možná taky
nechtěl přiznat porážku.

V té době jsem obdržela žalobu proti Christiane. Měli ji soudit
kvůli zneužívání omamných prostředků. Paní Schipkeová z
oddělení boje proti toxikomanii mě na to už předem upozornila. Pro
útěchu mi řekla, že si nemusím kvůli Christiane dělat vůbec
žádné výčitky. "Kdo fetuje, ten fetuje," řekla, "o tom rozhoduje
každý feťák sám." Znala spoustu narkomanů z dobrých rodin. Ti
museli jít taky před soud. Prý z toho nemusím být zoufalá.

Považovala jsem za zákeřné, že v žalobě byl jako důkazní
materiál proti Christiane uveden také balíček heroinu, který jsem
jednou nasla v jejím pokoji. V rozhořčení jsem hned zavolala paní
Schipkeové. Samozřejmě jsem tenkrát netusila, že můj nález
použijí jednou proti Christiane, když mě paní Schipkeová poprosila,
abych jí ten balíček poslala na prohlídku.

Řekla jestě: "Nepiste na dopis odesilatele, pak se nedá nic dokázat"

Nepovažuji za správné, že mladí lidé jako Christiana jsou za
závislost na drogách souzeni. Christiana nikomu nic neudělala. Jenom
sama sebe zničila. Kdo jí chce za to soudit? Nehledě na to, že se
jestě žádný narkoman ve vězeni neuzdravil, jak je vseobecně známo.

Ta žaloba byla jen o důvod víc, abych odvezla Christianu do Západního
Německa. Náhle jsem byla zcela rezolutní. Sla jsem na úřad pro
opatrovnictví a vysvětlila jsem jim lam do důsledků celou situaci.
Poprvé mi někdo na úřadě pozorně naslouchal. Příslusný sociální
pracovník pan Tillmann považoval také za nejlepsí řesení, aby byla
Christiana odvezena do Západního Německa. Navíc se chtěl pokusit
získat pro Christianu místo na terapii, protože mi nemohl zaručit, jak
rychle bude vyřízena celá věc s Christianiným stálým pobytem.
Souhlas s terapii by mohl od mého rozvedeného muže spís získat. To
jsem chápala. Nebyly to žádné prázdné sliby. Uvědomovala jsem si,
jak moc se pan Tillmann pro Christianu angažuje.

Krátce po mé domluvě s panem Tillmannem stála najednou Christiana u
mě ve dveřích. Právě se vracela z drogové poradny. Byla úplně