než dosáhne Luciusových kvalit. Zavřel jsem oči.
Když nám oběma dosel dech, jemně mne otočil na bok a začal opatrně
přirážet k mému zadku, aniž by se pokousel vniknout dovnitř.
Jeho penis byl tak velký, že jsem si byl jist, že se do mne vejít
nemůže, a když už, bude to příserně bolet, ale cítil jsem takovou
touhu, že mne to nijak neděsilo. Ucítil jsem, jak do mne proniknul
prstem, navlhčený čímsi chladivým, pak druhým, nakonec začal pomalu
vstupovat jeho penis. Byl tak nádherně horký a přitom zvlástně
kluzký! Asi použil nějaký gel...
Během toho na mne celou dobu mluvil konejsivě oním neznámým jazykem.
V téhle fázi mne to už spís rozčilovalo, straslivě jsem už totiž
toužil po spojení s ním, ale on se nedal nijak ovlivnit. Pokusil jsem
se k němu přirazit sám, ale zkuseným pohybem mne zastavil.
"Nebuď tak netrpělivý, Harry. Mohl by ses poranit a to bych vážně
nechtěl. Nic se nesmí uspěchat, vís? Zvlástě poprvé ne. Chci, aby
to bylo opravdu krásné. Po vsech stránkách..."
A pak najednou byl ve mně celý. Očekával jsem bolest, ale cítil jsem
pouze zvlástní tlak, který za chvíli přesel a zůstala jen rozkos.
Zase vílí magie nebo osobní schopnosti Luciuse Malfoye?
V té chvíli mi to bylo srdečně jedno.
Od tohoto okamžiku jsem přestal mít pojem o prostoru a čase. Harry
Potter jako samostatná bytost už neexistoval. Byl jsem s Luciusem
jediné tělo a jediná duse, spojený tak, že jsem to nikdy nepovažoval
za možné. Vesmír se transformoval do zářivých nárazů energie a po
chvíli i do zvlástního pocitu obklopenosti, což byl zřejmě
způsobeno prostým faktem, že do mne zezadu přirážel a zpředu mne
vzrusoval rukou.
Ale to jsem vsechno pochopil až mnohem později. Tehdy jsem jen
vychutnával přívaly nepopsatelné rozkose. Potom vesmír vybuchl a
když se duhové jiskry zase rozptýlily, pochopil jsem, že jsem prožil
zatím nejsilnějsí orgasmus v mém životě a Lucius v téže chvíli
skončil zezadu do mně.
Uslysel jsem něčí bezútěsný pláč a po nějaké době jsem zjistil,
že to brečím já. Ležel jsem vyčerpaně Malfoyovi v náručí a on
mne hladil tak dlouho, dokud mi nepřestaly téct slzy. Potom mne něžně
políbil, vstal, dosel si pro hůlku, očistil sebe i mne a navlékl si
hábit.
Vyčerpaně jsem ho pozoroval a neměl sílu si ani sednout. Posadil mne
tedy sám a starostlivě mne oblékl.
Smál se mi: "Neboj se, mám bohaté zkusenosti s Dracem!"
Jo, ale toho nevojíždís.Teda alespoň doufám. U vzneseného rodu
Malfoyů jeden nikdy neví...
Nicméně mi zdaleka nebylo tak hrozně, jak jsem předpokládal, že mi
bude. Lucius byl zkrátka mistr, to se musí nechat. Ani jsem si nebyl
jist, jestli se tomu dalo říkat doopravdy znásilnění. Spís ne.
Malfoyové neznásilňují, Malfoyové svádí. Maximálně s malým
nutným přídavkem násilí a magie. Zajímalo mne už jen jediné:
dostat se co nejdál od mého přemožitele, který mne sledoval pohledem,
jenž by se u kohokoliv jiného dal považovat za pozorný a milující, a
dát si horkou sprchu, nebo jestě lépe, naložit se do vany. Potom mne
sice Snape přetrhne jak hada za ty nevyčistěné kotlíky, ale to bude
až potom...
Lucius zjevně o nesťastných kotlících také přemýslel. Náhle
zvednul hůlku a přejel vsechny jedním mávnutím s jakýmsi
neverbálním zaklínadlem.
Zařval jsem hrůzou a podvědomě čekal, že se supercitlivé kotlíky
rozletí na tisíce střípečků a Snape mě následně a) zabije
nějakým obzvlástě brutálním způsobem b) zabaví mi veskeré
rodinné úspory u Gringottových jako náhradu skody c) uloží mi
skolní tresty na každý týden a možná i den po zbytek skolního roku,
zejména na tu dobu, kdy máme trénink famfrpálu. Ze tří
nastíněných možností se mi nejvíc zamlouvala ta první.
Ale kotlíkům se vůbec nic nestalo. Zato vsech víc jak třicet rázem
zářilo dokonalou čistotou. Lucius jestě vyslal jiné kouzlo na
hedvábné hadříky a ty se obalily takovou spínou, jako bych jim
kotlíky cídil několik hodin. No, snad to Snape zbastí. Tak to možná
i přežiju a teď si budu moct dát tu vytouženou sprchu.
Ale Lucius se se mnou jestě rozloučit nehodlal a znovu mne bral do
náručí. Taktně jsem ho upozornil, že místo předních lavic pořád
jestě zaujímá exkluzivní letistě. Zasmál se a uvedl to jediným
pohybem hůlky do pořádku. Ale k odchodu se pořád neměl.
"Luciusi," začal jsem ho prosit nesťastně, "jdi pryč, prosím tě!"
Díval se na mne velice vážně: "Harry, chci, abys věděl, že to
muselo být. Muselo se to stát právě teď a tady. Rozumís mi?"
"Ano, ano, jistě" snažil jsem se ho vystrčit ze dveří. "Ale teď už
proboha jdi!"
Pokrčil rameny: "No dobře, když po tom tak toužís, tak půjdu. Ale
kdyby bylo cokoliv v nepořádku, kdybys měl jakékoli problémy, tak mi
dás vědět!"
Straslivě se mi chtělo mu říct, že můj jediný problém je on sám,
ale věděl jsem, že potom bych se ho už vůbec neměl sanci zbavit. Tak
jsem místo toho raději horlivě kýval hlavou v naději, že mi
konečně zmizí z očí. Jenže u dveří se zase zastavil.
"Půjdu," slíbil skoro mile, "když mi jestě na chviličku půjčís
tlapku. Levou. Ta je bližsí srdci," zažertoval.
Nic zlého netuse jsem mu podal levou ruku. Začal ji masírovat, potom
líbat na dlaň a nakonec prst po prstu. Už zase mne to vzrusovalo a tak
jsem zuřivě protestoval, že nemáme čas.
Pokojně kývnul hlavou a najednou mi bleskurychle navlékl na
prsteníček jakýsi prsten.
Platinový, s drakem ze smaragdů s očima z obsidiánů a s nějakým
erbem. Erbovní znamení jsem vylustit nedokázal, ale bylo nad slunce