kolem roku 1909.

"Co si přejete?" zeptala se.

"Promiňte," začal kapitán nejistě, "ale my hledáme - totiž, mohla
byste nám -" Zarazil se. Pátravě na něho hleděla tmavýma očima.

"Jestli něco prodáváte -" začala.

"To ne, počkejte!" zvolal. "Co je tohle za město?"

Změřila si ho od hlavy k patě. "Jak to myslíte, co je tohle za město?
Jak můžete být ve městě a nevědět jak se jmenuje?"

Kapitán vypadal, jako by se nejraději sel posadit do stínu pod jabloň.
"Jsme tady úplně cizí. Chceme vědět, kde se tu vzalo tohle město a
kde jste se tu vzala vy."

"Vy jste z komise pro sčítání lidu?"

"Ne."

"Každý ví," řekla, "že tohle město bylo vystavěno v roce osmnáct
set sedesát osm. Má to snad být nějaká hra?"

"Ne, žádná hra!" zvolal kapitán. "Jsme ze Země."

"Z podzemí, chcete říct?" divila se.

"Ne, přiletěli jsme ze třetí planety, ze Země, raketou. A přistáli
jsme tady, na čtvrté planetě, na Marsu -"

"Tohle," vysvětlovala žena jako by mluvila k dítěti, "je Green Bluff v
Illinois, na americké pevnině, obklopené Atlantickým a Tichým
oceánem, v místě, kterému se říká svět, nebo někdy také Země. A
teď už jděte, sbohem."

Prosla halou a prohrábla rukou korálkový závěs.

Tři muži na sebe pohlédli.

"Prokopneme ty drátěné dveře," navrhl Lustig.

"To nemůžeme udělat. Je to soukromé vlastnictví. Bože na nebesích!"

Sli si sednout na schůdky na verandě.

"Nenapadlo vás, Hinkstone, že jsme možná nějakým způsobem odbočili
z dráhy a shodou okolností se dostali zpátky a přistáli na Zemi?"

"Jak by se nám to mohlo stát?"

"To nevím, opravdu nevím. Ach, Bože, musím si to srovnat v hlavě."

Hinkston řekl. "Ale sledovali jsme přece cestu kilometr za kilometrem.
Nase chronometry ukazovaly příslusnou vzdálenost. Letěli jsme kolem
Měsíce a dále vesmírem a teď jsme tady. Jsem naprosto přesvědčen,
že jsme na Marsu."

Lustig řekl: "Ale řekněme, že nějakou nehodou ve vesmíru, v čase,
jsme zabloudili v dimenzích a přistáli na Zemi, která je o sedesát
sedmdesát let pozadu."

"Dej s tím pokoj, Lustigu!"

Lustig sel ke dveřím, zazvonil a zavolal do chladného zeseřelého
pokoje: "Který je teď rok?"

"Devatenáct set dvacet sest, co se ptáte?" řekla paní, která seděla
v houpací židli a pila teď limonádu.

"Slyseli jste to?" obrátil se Lustig prudce k ostatním. "Devatenáct se
dvacet sest! Tak přece jsme se vrátili do minulosti. Tohle je Země."

Lustig se posadil a vsichni tři muži se poddali překvapení a hrůze
této myslenky. Ruce se jim křečovitě sevřely na kolenou. Kapitán
řekl: "Něco takového jsem nechtěl. Vyděsilo mě to k smrti. Jak se
něco takového může stát? Skoda, že s sebou nemáme Einsteina."

"Bude nám vůbec někdo v tomhle domě věřit?" ptal se Hinkston.
"Nezahráváme si s ohněm? Vlastně s časem? Neměli bychom radsi
nastartovat a letět domů?"

"Ne, zkusíme to jestě aspoň v jednom domě."

Minuli tři domy a přisli k malé bílé vilce, zastíněné velkým
dubem. "Myslím rád pokud možno logicky," řekl kapitán. "A nevěřím,
že jsme tomu už přisli na kloub. Řekněme tedy, Hinkstone, abychom se
vrátili k nasemu původnímu vysvětlení, že meziplanetární lety se
uskutečnily už před mnoha lety. A když tu Pozemsťané žili pár let,
začalo se jim stýskat po Zemi. Nejdřív to byla mírná neuróza, pak
se z toho vyvinula normální psychóza. Nakonec hrozily dusevní nemoci.
Co byste v takovém případě udělal, kdybyste byl psychiatr?"

Hinkston přemýslel. "Nejspís bych měnil civilizaci na Marsu, aby se
čím dál tím víc podobala civilizaci na Zemi. kdyby byla nějaká
možnost vytvořit tady znova každou rostlinu, každou cestičku, každé
jezero a dokonce i oceán, udělal bych to. A pak bych za pomoci nějaké
davové hypnózy přesvědčil obyvatele takhle malého městečka, že
tohle je opravdu Země a žádný Mars."

"Tak to asi bude, Hinkstone. Teď jsme, myslím na dobré cestě. Ta žena
v domě, kde jsme právě byli, si prostě myslí, že žije na Zemi.
Chrání to její zdraví. ona a vsichni ostatní v tomhle městě jsou
pacienty v největsím experimentu s přenásením myslenek a hypnózou, s
jakým se kdy v životě setkáte."

"To je ono, pane kapitáne!" vykřikl Lustig.

"Máte pravdu!" řekl Hinkston.

"Snad," povzdechl kapitán. "Dospěli jsme aspoň k něčemu, hned je mi
líp. Je to trochu logičtějsí. Z těch řečí o čase a létání tam
a zpátky a o cestování časem se mi úplně obracel žaludek. Ale
tohle-" Kapitán se usmíval. "Není vyloučeno, že tu budeme docela
populární."

"Je to tak jisté?" ptal se Lustig. "Tihle lidé ze Země koneckonců
ujeli jako Otcové poutníci. Možná, že je zrovna nenadchne, když nás
uvidí. Možná že se pokusí nás vyhnat nebo zabít."

"Máme lepsí zbraně. Jde se do nejbližsího domu. Pojďme."

Ale nepřesli ani trávník před domem a už se Lustig zastavil,
zahleděl se přes město a dolů ulicí zasněnou v tichém odpoledni.
"Pane kapitáne," řekl.

"Co je, Lustigu?"

"Pane kapitáne, pane kapitáne, já vidím -" řekl Lustig a dal se do
pláče. Pozvedl k obličeji křečovitě sevřené a třesoucí se prsty
a ve tváři se mu objevila směsice údivu, radosti a nedůvěry. Zdálo
se, že se každým okamžikem samým stěstím pomine. Podíval se dolů
ulicí a dal se do běhu, nemotorně klopýtal, padal, zvedal se a běžel
dál. "Podívejte se, podívejte se!"

"Nenechte ho utéct!" kapitán se rozběhl.

To už Lustig rychle běžel a radostně výskal. V polovině stinné
ulice zahnul do dvora a vyskočil na verandu prostorného zeleného domu s
železným kohoutkem na střese.

Když ho kapitán a Hinkston dostihli, tloukl na dveře, hulákal a