vzdálené planetě v říjnu 1997. Prvního července 2004 doslo ke
klíčovému manévru celé mise: sonda proletěla mezi prstenci F a G a
také se dostala na protáhlou oběžnou dráhu planety. Takto začal
nejméně čtyřletý výzkum Saturnovy systému.

Jádro planety je tvořeno patrně těžsími prvky a ledem. Je asi
třikrát větsí než Země, ovsem jeho hmotnost je 25násobná. Nad
kamenným jádrem se nachází vrstva tekutého vodíku, která sahá asi
do poloviny poloměru planety. Nad ní je vrstva tekutého molekulárního
vodíku a hélia.

Nejznámějsí měsíce Saturnu:

Uran

Uran je dalsí z obřích planet (a´ la Jupiter), sedmá planeta v
pořadí od Slunce.

První planeta moderního věku byla objevena Williamem F. Herschellem
při systematickém prohledávání oblohy vlastnoručně vyrobeným
dalekohledem 13. března 1781. Byla vlastně pozorována předtím už
mnohokrát, ale zapadla ignorována jako obyčejná hvězda o jasnosti na
hranici viditelnosti lidským okem: první zaznamenané pozorování je z
r.1690, když ji John Flamsteed zkatalogizoval jako 34 Tauri; Le Monnier
ji zakreslil dokonce 12x během let 1750-1771 (ale byl tak nepořádný,
že své záznamy neměl utříděné). I Herschell se zprvu domníval,
že jde o kometu...

Zelenomodrá planeta 
Planeta s charakteristickým zelenomodrým nádechem má soustavu
prstenců a kolem ní krouží rozsáhlý systém měsíců, podobně jako
u ostatních obřích planet. Na rozdíl od nich vsak nebyla u Uranu
zjistěna aktivní tepelná bilance. 
Vnitřní stavba je zřejmě blízká stavbě Saturnu. Uvnitř je
kamenné, železnato-silikátové jádro, které je obaleno vrstvou
tekuté směsi vody, čpavku, metanu apod. Tekutá (možná kasovitá)
vrstva, představující přes 80 % hmotnosti, je zdrojem magnetického
pole.
Nad touto vrstvou se nachází plynná atmosféra. Její složení
koresponduje se složením atmosfér vsech velkých planet. Obsahuje
přibližně 82,5 % vodíku a 15,2 % helia s příměsí molekul metanu
(2,3 %) a stopami vody a čpavku. Vyskytují se v ní rovněž aerosoly,
obsahující čpavek, vodu a metan).
Teplota v nulové hladině klesá na -218 °C. Pozorování prováděná
HST z oběžné dráhy Země v infračervené oblasti ukázala několik
tmavsích i světlejsích struktur v uranově atmosféře. Rychlosti
atmosférických proudů se pohybují mezi 150 až 600 km/h.

Vyvalte Urana!
Způsob rotace Uranu je v nasí sluneční soustavě zcela ojedinělý a
stojí za to, abychom mu věnovali trochu pozornosti. Uran je známý
svým extrémním sklonem rotační osy - přes 97°. To v praxi znamená,
že jeho rotační osa je skloněna od roviny jeho oběhu přibližně jen
o 8°. Uran jako by se po své dráze koulel. V důsledku velkého sklonu
osy Uran natáčí ke Slunci severní pól, pak rovníkovou oblast,
jižní pól, opět rovníkovou oblast a znovu severní pól. Slunce
svítí na jeden z pólů Uranu nepřetržitě téměř polovinu oběžné
doby planety, tj. 42 let. Pak se daný pól na stejnou dobu pohrouží do
tmy.
Jak vypadají jarní bouře na Uranu? Těžko si je dovedeme představit.
Prudké větry, které se zcela vymykají lidským představám, za
teploty velmi hluboko pod bodem mrazu. Bouře střídá bouři, která by
svou velikostí pokryla prakticky celou západní Evropu od Prahy po
Madrid. Mraky na Uranu jsou tvořeny krystalky metanu, jejichž teplota je
větsí než v okolní atmosféře a derou se nad ni. Jak jsme se již
zmiňovali, souvisí to s nástupem jara na severní polokouli, které
vsak potrvá 20 let.
Magnetická osa svírá s osou rotace úhel 59° a je značně
excentrická (prochází 8000 km od středu planety). Sama magnetosféra
je výrazná, intenzita pole je srovnatelná s intenzitou pole Země,
chvost je zkroucen do tvaru vývrtky díky vlastní rotaci planety. V
polárních oblastech byly pozorovány polární záře. Radiační pásy
u Uranu jsou podobné radiačním pásům u Saturnu.

Velká Uranova rodinka
Kolem Uranu obíhá 5 větsích a 20 drobných měsíců. Deset mensích
měsíců bylo objeveno sondou Voyager 2 v roce 1986, měsíce Kaliban a
Sycorax až v roce 1998, dalsí měsíce v roce 1999. Dnes známe celkem
11 prstenců, z nichž dva byly objeveny až Voyagerem 2. Prstence jsou
velmi úzké, ostře ohraničené a jsou tvořeny velmi tmavým
materiálem, který svou odrazivostí0,02-0,03 odpovídá uhlíkatým
chondritům. Sířka prstenců se pohybuje mezi 2-10 kilometry (vyjma
prstence epsilon, který dosahuje síře až 100 km).

Neptun

Neptun je poslední z obřích planet, osmá planeta v pořadí od
Slunce. Polohu planety předem vypočítal John Couch Adams, student
univerzity v Cambridge, a v říjnu 1845 sdělil své výsledky
observatoři v Greenwichi. Skutečným objevitelem Neptunu je vsak
Francouz Leverrier, který svůj objev publikoval v roce 1846. Teprve 23.
září 1846 se astronom J. Galle (spíse ze slusnosti) se svým
asistentem d'Arrestem podíval do předpokládaného místa. Necelý
stupeň od něho nasel známý objekt 8 magnitudy, který později dostal
název Neptun.b Mimochodem, tuto planetu viděl (a zakreslil) už Galileo
Galilei roku 1613, když se nacházela poblíž Jupiteru - jenže
netusil, že nejde o hvězdu... Až do 80. let minulého století jsme
toho o Neptunu mnoho nevěděli a podrobný průzkum provedla teprve
sonda Voyager 2 při průletu v roce 1989. Podobně jako ostatní obří
planety má i Neptun prstence, poměrně rozsáhlou soustavu měsíců
a pásovitou strukturu atmosféry s obřími víry - skvrnami. Je zhruba
stejně velký jako Uran, ale přesto, že je mnohem dále od Slunce, jeho
teplota je o něco vyssí. Přičinou je vlastní zdroj energie v nitru,