nedokončilo. Zatočilo to se mnou, pak mě to zbrzdilo a měkce postavilo
na velký kámen, a to tak pečlivě, že jsem stál tváří přímo k
pětici Cizáků.

Muselo to vypadat dost efektně.

Potkali jsme se na úzké horské pěsině. Na jedné straně byl prudký
svah, stoupající vzhůru, na druhé straně propast. Cestu za námi
přehradil flyer. Pět Cizáků strnulo na pár kroků od nás.

Jejich kůže nakonec nebyla černá, ale tmavomodrá. A lesklá, jako by
byla nalakovaná. Oči měli velké jako kávové podsálky, fasetové,
nehybné, a proto podivně uhrančivé. Zdálo se, že na vsech
končetinách mají o jeden velký kloub víc než my.

Jsou tohle vůbec lidi?

Stál jsem k těm Cizákům ze vsech nejblíž. Od prvního z nich, který
kráčel se Zrnem v rukou jako první, mě dělilo něco přes metr.
Ohnivá kulička zářila jako hvězda utržená z nebeské klenby. Byl to
studený, ale oslňující svit...

"Dej mi to," řekl jsem a natáhl k němu ruku. Doufat v nějaký
kompromis bylo samozřejmě hloupé. Přesto jsem to ale musel vyřknout.
"Dej mi to. My to potřebujem víc."

Úzká bezzubá ústa se pootevřela. Mluvili jsme spolu stejnou řečí -
v tomto ohledu Fortna neosidila nikoho.

"Ne."

Ucítil jsem pach. Takový lehký, nakyslý pach. Naprosto nechápu, jak
se člověk s takovýmto málem chitinovým povrchem těla může potit.

"Stejně si to vezmem," řekl jsem. "Vy dostanete nový. Tak mi to dej."

Cizáci byli neoblečení. Jejich těla vsak byla křížem krážem
přetažena řemeny z supinaté kůže, připomínající hadí. Ty
řemeny byly doslova poseté kapsičkami, pouzdry, úchytkami a oky...

Tenké nafialovělé ruce sklouzly k řemenům...

"K zemi!" zařvala za mnou Mása. Jenže to mě ani nenapadlo. Skočil
jsem po Cizákovi se Zrnem a schoval se za něj tak, aby mě od zbylých
čtyř odděloval. Jeho tenké ruce byly nečekaně silné. Zápasili jsme
přímo na hraně nad propastí a až dosud si zatím nikdo netroufl
vystřelit.

"To je nase!" zvolal Cizák. "Nase. Tohle. Nase..."

Srazit ho na zem bylo nakonec snazsí než vyrvat mu z prstů Zrno. Upadli
jsme - a přímo nad námi se v tom okamžiku rozhořela pravá bouře.
Ohnivé záblesky z cizácké strany prosívaly dávky z Másina samopalu.
My dva jsme se kutáleli po kamenech, stále blíž a blíž k propasti,
kdežto nasi společníci na obou stranách řesili odvěkou otázku: kdo
je v právu a kdo má toho práva víc.

Boj byl velmi krátký a my s Cizákem jsme prakticky naráz ve rvačce
ustali, hnáni stejným přáním - zjistit výsledek.

Na kamenech se válely tři modro fialové postavy. Ty zřejmě dostala
Mása - rány nebylo vidět žádné.

Kelos a poslední z Cizáků se utkávali jako rytíři na turnaji. Před
Kelosem mihotala bílá zářící stěna - silový stít. Cizák měl
před sebou totéž, jenže jeho stít byl žlutý. Jak se zdálo, stíty
byly zhruba stejně výkonné, a tak se oba soupeři jen přetlačovali a
usilovali o to, aby jeden druhého vystrčili z pěsiny do propasti.

O tom, kdo zvítězí, jsem neměl nejmensí pochybnost.

Cizák krok za krokem ustupoval ke skalní římse nad propastí. Kelosova
tvář v tomto okamžiku ztratila jakékoli emoce a změnila se v
nelítostnou kovovou masku. Dalsí krok. A jestě krok.

Cizák už se potácel na samém okrají propasti. Stejně dobře jako já
už chápal, že svůj boj prohrál. Jenže stejně jako člověk
rozhodně neměl v úmyslu se vzdát.

Žlutý stít se scvrkl v maličký bod. Kelosova straslivá rána jako
kladivem Cizáka srazila dolů.

V posledním okamžiku předtím ale ta planoucí žlutá tečka
propálila bílý stít a vzápětí proklála i Kelose.

Při pohledu na to, jak nás jediný spojenec vzplanul, jsem zaječel
hrůzou. Plamen zuřivě tančil a požíral ho zevnitř. Modrý Cizák
už zmizel v nenávratnu a dál nezvučně padal po skalách, ale ten
oheň zatím ustát nehodlal.

"Kelosi!" Mása odhodila samopal a vrhla se k němu. Kelos ustoupil, jako
by se bál, aby ji tím žárem neohrozil. Pak padl na kolena.

Tak tě nakonec dostal oheň, kyborgu, který ses pokousel být
člověkem, člověče, který ses narodil vojákem... Osud si nás
zkrátka najde, ať se před ním schováváme, jak chceme. A vsechny
nahromaděné dluhy si vybere...

Pohlédl jsem na nepřítele pod sebou. Ve fasetových očích, v nichž
nebyl a nemohl být žádný cit, jsem zahlédl zoufalství. Udeřil jsem
Cizákovou hlavou o kameny - jednou, pak podruhé a ty oči pohasly.

Teprve pak jsem se odhodlal taky se vrhnout ke Kelosovi.

Plamen už se uklidnil a pohasínal. Kelos ležel bez pohybu, jen pravá
ruka se křečovitě zachvívala. Jeho tělo vypadalo jako vybuchlé
zevnitř a bylo zbrázděné nesčetnými ranami. Z některých těch ran
prýstila krev. V jiných bylo vidět spís třpyt potrhaného kovu.

"Kelosi," zaseptal jsem. "Kelosi, kamaráde..."

Jestě žil. Díval se na mě. Z ničeho mě nevinil a o soucit taky
neprosil - on se loučil.

"To je konec," zaseptal.

"Poslouchej mě!"

"Poslouchám..."

Vzal jsem ho za ruku - byla nesnesitelně těžká. Kolik asi váží?
Kolik je v něm vlastně železa a kolik živé tkáně?

"Ty jsi člověk."

"Byl jsem..."

"Jsi člověk, Kelosi!"

"Teď ani necítím bolest, Petře. Já jsem ji... vypnul. Tak jaký já
jsem člověk..."

"Kelosi! Tak už mě konečně poslouchej, ty mizero!"

Život z něj odcházel s každou krůpějí prýstící krve, s každým
kusem kovu, který vypověděl službu. Co si to proboha vtloukl do hlavy,
pitomec! Je člověk ten z nás, kdo od narození přebývá v lidském
těle? Nebo ten, který se neustále pokousí člověkem opravdu být?

"Kelosi, ale doma tě čekaj! Uvědomujes si to? Když se nevrátís, tak