M I L A DA H I R S C H O V Á

celou větu (propozici), jednak skutečnost, že mohou být parafrázovány strukturami s predikátem, buďto v podobě tzv. maticových vět nebo vět závislých. Pravidlem ovšem je, že pro většinu větných advebiálií přichází často v úvahu víc než jedna parafráze, ty se však mezi sebou liší svou explicitností. Výchozí struktura s adverbiálním výrazem a parafrázovaná (souvětná nebo větně apoziční) struktura jsou obvykle ekvivalentní pragmaticky (Koktová hovoří o parafrázování salva veritate, srov. Koktová, c. d., s. 60 a n.), přihlédnout lze i k jejich stylistické příznakovosti. Avšak právě proto, že se jazykový význam parafrázovaných struktur svou snahou o explicitnost od konstrukcí původních liší, lze je v této souvislosti pokládat za formu jejich syntakticko-sémantické interpretace. 1. Výrazy typu (1) se někdy nazývají situanty, resp., v anglických mluvnicích frame adverbials. Lze je převést na vedlejší větu příslovečnou: (1)a Když / pokud je doma, kouří jenom na balkoně. (1)b Když jsou prázdniny, vstávám pozdě. (1)c Až bude přestávka, koupím ti zmrzlinu. Jsou nahraditelné deiktickými výrazy (tím se liší od ostatních adverbiálií s větným dosahem) – tam nikdy nekouří, tehdy jsem vstával pozdě, a v příslušné větě stále mají funkci místního nebo časového příslovečného určení. V jejich případě hraje podstatnou roli slovosledná pozice: Jsou-li lokální výrazy v pozici následující po slovesu, jde o příslovečné (okolnostní) určení, které se jako kondenzát věty nechápe (bydlí doma, ten dopis máš u nás, havaroval na dálnici). Temporální určení má však propoziční charakter vždy (stalo se to o prázdninách – když byly prázdniny). 2. Skupinu (2) představují postojové komentáře mluvčího, které se u různých autorů dále různým způsobem člení, přinejmenším na výrazy vyjadřující postoje hodnotící (naštěstí, bohužel, díky bohu) a postoje epistémické, tj. takové, jimiž mluvčí vyjadřuje stupeň svého subjektivního přesvědčení o platnosti obsahu propozice (určitě, jistě, s velkou pravděpodobností, bez nejmenší pochyby). Mnohé z nich jsou polysémní, resp. homonymní s deadjektivními adverbii kvalifikačními. L. Uhlířová (1979) ukázala, že pro odlišení kvalifikačních adverbií od komentujících výrazů je podstatná jejich funkce v aktuálním členění: Adverbiální výraz s funkcí vlastního rématu (stojící na konci věty) si zachovává význam kvalifikační, kdežto výraz stojící bezprostředně před ním nebo na počátku věty má význam komentující: (2)a Prostě se choval rozhodně. (2)b Choval se prostě rozhodně. vs. Rozhodně se choval prostě. (2)c Choval se rozhodně prostě. Stejně jako u skupiny (1) se zde tedy ukazuje kategorizační funkce slovosledu, i když v tomto případě nejde o „rámcování“. 2.1. Komentující výrazy vyjadřující epistémickou modalitu mohou mít různý dosah. Skopus některých z nich se může vztahovat jak na celou větu, tak i jen na některé složky věty: Petr určitě přijede. – „to, co Petr určitě udělá, bude příjezd“ (skopus totální), Přijede určitě Petr. – „ten, kdo přijede, bude určitě Petr“ (skopus parciální), Určitě přijede Petr. – podle kontextu buď totální, nebo parciální skopus (je-li Petr jednoznačným rématem). Některé výrazy patřící do této skupiny se dále vyznačují svou vázaností na výpovědi pouze s určitým ilokučním potenciálem. Např. adverbiália vyjadřující vysoký
1 96