kuklu. Vrátil se do jídelny. Zde už zastihl jen Nelly.

"Slusí ti to. Nijak se teď nelisís od dědečkových spolupracovníků.
A přece jsi jiný. Nevím, čím to je, ale... jsi jiný,
bratříčku..."

"Doprovodís mě k výtahu?" snažil se zakrýt své rozpaky

"Ano, ovsemže, pojď!"

Vedla ho dlouhou chodbou, na jejímž konci otevřela úzká dvířka.

"Vstup, Arne," pokynula do malé kabiny, "Zavřu za tebou. Pojedes dolů.
Hluboko dolů. Až přistanes, vystup. Nastoupís do vozu, který stojí
na nejbližsí kolejnici. Vůz je celý tvůj. Jen v přední části,
oddělené skleněnou stěnou, pracuje automat. Sťastnou cestu, Arne. A
vrať se... brzy... a... zdráv. Budu tvou cestu sledovat. Nestane se ti
nic, věř mi!"

Chtěl jí jestě něco říci, ale dvířka za ním zapadla. Vnitřek
kabiny se rozzářil modravým svitem a už pocítil, že klesá. Sestup
se zrychloval, pocítil, jako by byl nadlehčován, a dokonce jako by jeho
tělo ztrácelo na váze.

Musila to být veliká rychlost, s jakou kabina letěla dolů. Slysel
svist vzduchu proudícího kolem stěn, chvíli měl dojem, že kabina,
odtržena od lana, řítí se s ním kamsi do bezedna... Krůpěje
studeného potu mu zrosily čelo.

Až konečně cítil pozvolný návrat své tělesné váhy, svist
ustával a měnil se naopak v jakýsi táhlý sten, stále mohutnějící.
Pojednou zazněl jakoby mocný, úlevný výdech a kabina stanula.

Stiskl kliku. Dvířka se otevřela a Arne vystoupil.

Stál na prostranství, jež bylo možno nazvat nástupistěm na
kterémkoli z větsích evropských nádraží. Vysoko pod klenbou
zářilo ostré světlo, které ozařovalo obzor dosti daleko. Do
nedohledna leskly se v síři dál pásy kolejnic, jež v přímkách a
křivkách se sbíhaly sem, do kruhovitého nástupistě, k němuž od
zdviže vedl úzký chodník.

Arne se ohlédl. Zapomněl za sebou uzavřít dvířka. Sotva tak učinil,
ozval se ostrý sykot, jako by se nad zdviží, vězící v komplexu
převislé skalní stěny, rozzuřila větrná smrsť. Současně se shora
zvolna spoustěla železná stěna, která zřejmě měla převislý
výklenek zdviže od nástupistě neprodysně oddělit. Proto Arne rychle
vyběhl z výklenku. Pancéřová stěna za ním dopadla a hned poté
vzdalující se hukot svědčil o rychlém stoupání zdviže.

Arne správně pochopil, že jen pneumatické zařízení může
dosáhnout takové výkonnosti.

Teprve teď upoutal Arnovu pozornost vůz stojící na nejbližsí koleji
Byl ve tvaru torpéda, zcela hladký, bez jakékoli armatury na povrchu,
jen z přední zahrocené části vyčnívalo cosi jako veliká podkova
či spíse magnet, což tělesu dodávalo podoby ohromného brouka nebo
larvy hmyzu se silnými, hrozivými kusadly jediné, co tento dojem
rusilo, byla na boku odklopená vypouklá dvířka. Že vůz stál jen na
dvou kolech, umístěných za sebou na jediné kolejnici, udržuje při
tom rovnováhu, Arna ani přílis nepřekvapilo, zvlástě když temný
sumot, linoucí se z nitra vozu, potvrdil jeho domněnku, že vozidlo
udržují v rovnováze gyrostaty. Kromě sumění gyrostatů nebylo slyset
žádný zvuk. Mohl to tedy být jen motor elektrický, snad motor --
generátor, spojený s akumulátory, nebo snad využíval statické,
ovzdusní elektřiny, kterýžto zdroj si Nemo, jak Arne věděl,
podmanil.

Ale tento nápad se ukázal chybný, když si Arne prohlédl kola, na
nichž nebylo ani stopy po nějakém spojení s vnitřkem vozu. Byly to
jednoduché osy s podivně sestrojenými ložisky, a jediné, co
zasluhovalo pozornosti, ale nad čím také Arne nechápavě kroutil
hlavou, bylo, že obvod kol byl poset střídavě žlutými a bílými
kulatými plosinkami, jimiž, jak si teprve teď Arne vsiml, byl také
pokryt povrch kolejnice

Kontakty? Že by zdrojem hnací síly byla napojena kolejnice a z ní
přecházel elektrický proud do kol?

Jak je to jednod... nesmysl! Není to jednoduché. Kde je alespoň
vinutí? Kartáčky? A vse ostatní? Nu, snad jsou induktory právě ty
žluté a bílé kotoučky na kolejnici a na kolech. A což ta kusadla
vpředu? To může být jen elektromagnet Ale proč je takhle umístěn?
Spíse by přece musely jeho konce být co nejblíže k indukční části
motoru, zatím co zde ční kamsi...

"Arne! Co je s tebou?"

Kdo ho to volá? Nelly! Její hlas!

"Kde jsi, Nelly?" vykřikl, ohlížeje se.

"Proč nevstupujes? Co se s tebou děje? Vidím tě v televizi. Mluvím do
mikrofonu. Tlampač je nad tebou nad nástupistěm. Co tě znepokojuje?"

"Nic, Nelly, nic to není. Jen nemohu pochopit..."

"Vsecko ti vysvětlí správce v elektrárně, jen, prosím, nastup.
Nemohu se zdržovat. Mám mnoho práce. Nastup, Arne. Volá pátý
horizont. Sbohem!"

"Nelly!" volal. Ale marně.

Vstoupil do vozu a zabouchl za sebou dvířka. Nové překvapení.

Malá kabinka, ve které se octl, byla vpředu oddělena okrouhlou
skleněnou stěnou, za kterou byl válcovitý trup robota, vlastně pouhý
válec, z něhož vybíhaly dvě paže nebo lépe řečeno táhla, která
byla spojena s pákami, jaké jsou v každém automobilu a jež zřejmě
měly týž účel: jedna uvedení v chod a řízení rychlosti, druhá
brždění.

Kulaté oko ve spici umožňovalo pohled do jízdní dráhy. Po obou
stranách Arnovy kabinky byla také čočkovitá okénka a uprostřed bylo
pohodlné křeslo, skoro lehátko. To bylo celé zařízení této
místnůstky.

Sotva Arne usedl do křesla, ozářila se kabina ostrými fialovými
zákmity, A tu přislo to pravé překvapení. Arne viděl, že po celém
povrchu toho velikého magnetu se rozvířily fialové kmity podobné
jiskření pod kartáčky na rotačním tělese elektromotoru, jenže
mnohem ostřejsí. Jiskření se zvětsovalo a z hrotů magnetu srsely do