úspěchu prvních Pavlových výprav do mořských hlubin.

Současně Pavel psal matce dopis, ve kterém nadseně líčil své dojmy
a poznatky z Neptunovy říse.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

pavlův ochránce

Neptun se vydal na dalekou plavbu. Suezským průplavem se dostal do
Rudého moře a potom se dlouho plavil po klidné hladině Indického
oceánu.

Pavlovi se zdálo, že je už zkuseným námořním cestovatelem. Brzy se
vsak přesvědčil, že dosud byl jen nováčkem.

Jednoho dne Pavla probudil výstřel.

Pavel se rychle ustrojil a vyběhl na palubu. Překvapilo ho, že jsou tam
vsichni jeho přátelé a snad i celá posádka. Vsichni se smáli a
žertovali.

"Co se děje?" vyhrkl udiveně Pavel, když tu ho od hlavy dolů zalil
mohutný proud mořské vody. Několik lodníků na něho vychrstlo plná
vědra.

"Zblá... zbláznili jste se?" křičel, aby přehlusil hlučný smích
posádky.

"Nediv se, Pavle," smál se Léon, "právě jsi prodělal povinný křest.
Poprvé plujes přes rovník. Ano, v těchto okamžicích se Neptun octl
na jižní polokouli!"

Potom se obrátil k mužstvu a oznámil, že dnes bude sváteční oběd.

"Hurá!" volala posádka a Pavel se k ní přidal.

Uplynuly čtyři týdny, když se konečně na obzoru z nesmírných,
nekonečných vod vynořily horské hřbety nejjižnějsího ostrova
Filipín. Bylo před nimi Mindanao, cíl jejich daleké cesty.

Slunce již zapadalo, když loď zahnula na sever. Plula kolem divoce
rozeklaného pobřeží a nescházelo mnoho do půlnoci, když konečně
zakotvili v malém přístavu Bagunga.

Poněvadž vsichni byli dlouhou vyčerpávající plavbou znaveni, Léon
vyhlásil třídenní odpočinek. Kdekdo si chtěl prohlédnout
přístavní město a jeho exotické okolí. Bylo to dovoleno, ale před
delsími výpravami Léon posádku i vědce důrazně varoval.

Nebezpečné selmy, kromě jednoho druhu leoparda, který žije v
horských oblastech, Filipíny vlastně neznají. Vyskytuje se tu vsak
hodně nebezpečných, jedovatých hadů, v řekách není nouze o
krokodýly. Největsím nebezpečím pro cizince jsou ale domorodci,
původní filipínstí praobyvatelé. Jsou zarytými nepřáteli
bělochů, protože ti jim kdysi vzali svobodu, a do horských pralesů se
neodváží ani domorodí Filipínci. Tam totiž žijí negričtí
Aetové, nejzaostalejsí a nejnebezpečnějsí divosi. O jejich životě
se mnoho neví. Je vsak známo, že Aetové žijí úplně odloučeně od
ostatních kmenů. Pokud se někdo, ať už to byl domorodec z pobřeží
nebo cestovatel, dostal do jejich blízkosti, zpravidla beze stopy zmizel.
Nikdo tedy tyto divochy raději nerusí, nikdo s nimi nepřichází do
styku. Za nocí vsak bývají na horských úbočích vidět záře jejich
tajemných ohňů.

Jinak jsou ale Filipíny považovány za velice krásnou zem, jež je
rozdrobena do mnoha ostrovů a ostrůvků. Podnebí je tu tropické a
léto se od zimy lisí spíse vlhkostí než teplotou. Filipíny mají
nádhernou květenu, úrodnou zem v nížinách, ale i značné nerostné
bohatství.

Každý ráj vsak má své stíny, jež rozrusují pokojnou krásu.

Na Filipínách jsou to častá zemětřesení, protože ostrovy jsou
posety mnoha sopkami. Činné i vyhaslé sopky bývají spojeny
podzemními tunely, komíny a labyrinty chodeb, takže činností jedné
sopky bývá ohroženo daleké okolí.

Se sopečnou činností v tomto souostroví nepochybně souvisí
světoznámé místo, které leží na východ od ostrova Mindanao. Jde o
ohromnou, tisíc kilometrů dlouhou trhlinu v zemské kůře, kde byla
naměřena jedna z největsích mořských hlubin. A k tomuto místu,
hlubokému přes deset tisíc metrů, mířil Neptun. Neboť do této
propasti oceánu se chtěl se svou gondolou spustit český inženýr
Pavel Holan.

Bylo krásné jitro. Pavel se dal z lodi převézt na pobřeží a teď
sám kráčel neznámým městem. Dostal se až na kraj, do uliček,
které lemovaly chudobné domky a chýse. Na hrbolaté dlažbě bylo plno
odpadků, smetí a zpod prahů domků vytékaly spinavé, zapáchající
stružky. A vsude tu pobíhaly hloučky čokoládově hnědých, nahých a
spinavých dětí. Honily se, rvaly, křičely, ale jakmile spatřily
bílého muže, hned ho obklopily a neodbytně žebraly. Bylo to pro něho
nesnesitelné.

Tady Pavel spatřil rub tropického ráje, o němž se v turistických
prospektech nepíse. Přidal tedy do kroku, aby byl co nejdříve pryč z
toho osklivého místa.

A tak se octl za městem. Vyježděná, prasná cesta se před ním táhla
mezi banánovými poli a plochami s kávovníky, cukrovou třtinou,
kukuřicí a rýží. O něco výse byly kokosové a datlové háje.

Pavel potkal několik nevzhledných, ručně vyrobených vozů. Jejich
kola neměla železné obruče, ani loukotě, byla prostě sbita z dvou
plných půlkruhů dřeva. Vozy táhl dobytek, který se jen vzdáleně
podobal evropskému skotu. Pavel se dovtípil, že to jsou zebu.

Domorodci na bílého muže hleděli zachmuřeně, avsak před karabinou,
kterou si Pavel pro jistotu vzal s sebou, zřejmě měli úctu.

Odbočil k říčce, která v divokých peřejích se hnala se stráně. A
tam se setkal s přírodou, jíž se civilizace nedotkla. V houstinách
jako akrobaté splhali sedí papouskové, zahlédl tu i rajku, která
marnivě rozvinula nádherný chvost a vsude poletovali malí nádherní
ptáčci a pestří motýli. Mezi kapradinami zahlédl i květ orchideje.

Pak ale ucítil nepříjemný zápach. A vzápětí polekaně stanul. Na
písčitém břehu říčky se vyhřívali čtyři statní krokodýlové s
siroce otevřenými tlamami. Kolem jestěrů rejdili ptáci, kteří
bezstarostně vyklovávali zbytky potravy, jež krokodýlům uvázly mezi