"Pak se nedá nic dělat."

Arne hleděl z okna na stranu odvrácenou od Slunce. Pojednou spatřil ve
tmě mezi duhově se třpytícími hvězdami sírově žlutý bod.

"Pavle!" volal, "pojď se podívat! Vidís to sírově žluté tělísko?"

"Vidím."

"Není to podivné? Nápadně se lisí od ostatních. Nesvítí, jen mdle
světélkuje, jako žlutá kulička. Co by to mohlo být?"

"Nějaká malá asteroida."

"Přines triedry!"

Pavel seběhl do ložnice a za chvilku se vrátil s dalekohledy.

"Bude to nějaký meteor," řekl Arne.

"Ne," odpíral Pavel. "Meteor září jinak, vždyť jsme jich už spoustu
potkali. A mimoto stojí teď nehybně. Podíváme se."

Objektiv mu prozradil něco, co vyvolalo jeho údiv.

"Co je to, proboha?"

Arne se díval druhým triedrem.

Ačkoliv byl zjev velmi daleko, rozeznávali přesně kulatý tvar.
Sluncem osvětlená strana zářila sírovou žlutí. Zdálo se jim, že
rozeznávají pravidelné zelené pásy, vystřídané hnědými, a na
dvou místech bleděmodré kulaté plochy. Avsak to nebylo vse, co si
vynutilo jejich výkřik úžasu. Ten způsobila jiná okolnost: celá
ozářená tvář byla poseta jakýmisi stíhlými a jistě velmi
vysokými věžemi, jejichž obrysy se zvlástě na okraji kotouče v
plném slunečním jasu ostře odrážely od temného pozadí vesmíru.

"Jako schoulený ježek," pronesl Pavel správné přirovnání.

A vtom se oběma zatajil dech.

Záhadný zjev, dosud stojící v klidu, vyrazil jako vystřelená raketa
obloukem vzhůru a v několika vteřinách se jeho objem zmensil do
tečičky, až i ta zmizela.

"Co to bylo?"

Nenasli odpověď.

Mořské hlubiny mají svá mnohá a mnohá tajemství. A co jsou vsecky
pozemské oceány proti vesmíru?

Kapitola osmá
Venuse čili Krasopaní

Uplynulo několik dní, v nichž se nepřihodilo nic, co by stálo za
zmínku.

V té době se Petr značně polepsil. Ani Pavel, ani Arne netusili pravou
příčinu tohoto obratu. Dříve veselý a sdílný hoch se změnil ve
vážného, zamlklého muže, skorém mrzouta.

Automaticky plnil svůj kuchařský úkol a bez námitek se podřizoval
strážní službě i dobám odpočinku. Jeho zasmusilá tvář se vsak
vždy rozjasnila, když usedal ke své práci. Až zase někde přistanou,
bude mít pro svou práci víc času, utěsoval se optimisticky. Pak se
nedá vyrusit ničím.

"Arne!" volal Pavel do ložnice, kde Arne dospával, když byl
vystřídán na hlídce Pavlem, zatímco Petr seděl u svých rysů.
"Blížíme se k Venusi. Pojďte se podívat! Zajímavý pohled!" zval
nadseně.

"Nezajímá mne," zavrčel Petr.

Zato Arne vyskočil z postele a čile vyběhl do kopule, kde se mu
naskytla krásná podívaná.

Na temné obloze, na straně odvrácené do Slunce, plál kotouč jako
ohromný opál. V průsvitné mlze se rýsoval talíř o něco mensí než
Měsíc. Jeho střed svítil červeně jako roztavený kov, kolem byl
pastelově modrý kroužek, který k okraji kotouče přecházel do
fialova. Obrys planety byl dosti jasný, asi jako Slunce prosvítající
jemnou záclonou mlhy. A kolem celého zjevu byla překrásná kruhovitá
duha.

"Báječné!" vydechl Arne uchvácen. "Ano, může to být jen Venuse. A
teď už chápu, co jsem nemohl dosud dobře pochopit. Kladl jsem si
totiž otázku: Jak je možné, že Venuse září tak krásně, když je
stále zahalena do mraků a -- proti jiným planetám poměrně malá --
převysuje třpytem dokonce mnohou stálici, která svou podstatou patří
mezi slunce? Teď už vím: její jas nevzniká z přímého odrazu
slunečního světla od povrchu, tvoří jej lom slunečních paprsků v
té spoustě par, v nichž se světlo láme a znásobuje, asi jako ve
vybrouseném mnohostěnném křisťálu nebo briliantu. Proto má Venuse
takový démantový třpyt. Osud nám přeje, Pavle. Nastává nám velký
úkol. Nebudu se moci od řídicího stolku hnout, dokud nepřistaneme,
bude-li vůbec možné přistát. Každým okamžikem se zvysuje
nebezpečí, blížíme se rychle a musíme dát pozor, abychom čelili
překvapení, a bude-li třeba, včas se odpoutali."

"Myslím, že máme jestě času dost."

"Zdánlivě. Průměr Venuse se nám teď jeví jestě o něco mensí než
Měsíc. A poněvadž je Venuse o málo mensí než Země, jsme od ní
nyní dál než Země od Měsíce. Co dělá měřič rychlosti?"

"Dosud neúčinkuje."

"Ten přístroj také selhal. Bude třeba jeho stupnici rozsířit, jestli
to pomůže. Ukazuje se, že měřit rychlost v meziplanetárním prostoru
není možné. Výskoměr nefunguje samozřejmě také."

"Ne."

"Ovsem, začne, až se víc přiblížíme. Jiskření rozsochy?"

"Stále stejné."

"Tak by zatím bylo vsecko v pořádku."

"Obrys Venuse se rychle zvětsuje. Teď už je velká skoro jako Měsíc.
A zdá se mi, jako by zvolna stoupala do výse."

"To je důležité, Pavle. Začíná na nás působit její přitažlivost
a hrot Aeronautila se naklání k jejímu povrchu. Dosud necítíme změnu
těžiska. Mohla by nastat náhle a doslo by zase k nepříjemným
kozelcům. Zkusím, je-li tento předpoklad správný."

Arne stiskl brzdicí páku.

"Pozoruj měřič rychlosti!" velel Pavlovi.

"Začíná reagovat. Ručička přeskočila celou stupnici a zůstala na
nejvyssím bodu."

"Nemýlil jsem se. Dostáváme se na okraj přitažlivosti. Nyní
přepojím z rozsochy na spodek letounu."

"Venuse klesá dolů!"

"Správně. Obracíme se k ní dnem. Byl nejvyssí čas. Co teď dělá
rozsocha?"

"Nic. Je temná. Zato slabě jiskří dno. Planeta je teď pod námi."

"V pořádku. A rychloměr?"

"Třicet kilometrů ve vteřině."

"To je asi sto tisíc kilometrů za hodinu. Přípustná rychlost v této
vzdálenosti, kde není jestě atmosféra. Co výskoměr?"