nebezpečný jen svou silou. Vodní had, jakých je v Amazonce hodně.
Vlastně druh úhoře. Podívejte se, jaké má zuby. Spíse ostré
plástky, zahnuté dozadu, aby mu kořist nemohla vyklouznout z tlamy."

"Krásné," rozčiloval se Petr. "V Amazonce je jich hojně. A to chces,
abychom na této ploché kocábce pluli několik měsíců? Jak si to
představujes?"

"Na toto nebezpečí jsem nevzpomněl," přiznal se Pavel. "Nu, kdo ví,
jak... Pozor, pozor! Držte se!"

Nový příval vody se prudce přelil přes vor. Zase jim byla kormidlová
vidlice spásou, neboť je zachránila, aby nebyli smeteni do vody. Ale
rákosový stan, před kterým seděli, vypadal jako kupa zmačkaných
stébel, kterými prorážely zulámané ratolesti a haluze nějakého
stromu.

"Čím dál, tím líp," bručel Petr. "Teď nám sem zase vlezl... co to
tak skučí?"

Pro hustou stěnu z trosek rákosového stanu nemohli vidět, ale osud je
nenechal dlouho v pochybnostech. Skučení a zlostné vrčení se ozvalo
znovu a rákosové pletivo se prudce zmítalo. A pojednou -- hup! Těsně
před ně dopadlo zvířecí tělo.

"Tygr!" zavzlykl Petr.

Arne vytasil pistoli, ale Pavel ho zakřikl:

"Nestřílej! Je to jen puma. Nic nám neudělá, nebudeme-li ji
dráždit. Trosečník jako my. Dostala se k nám asi z koruny urvaného
stromu. Dopřejme jí dočasný útulek."

Dravec chvilku čenichal a pojednou přiskočil k rozpitvanému hadímu
tělu, do něhož se hltavě pustil.

"Pěkný spolucestující," bručel Petr. "Nastěstí mu dnes můžeme
nabídnout jídlo. Ale co zítra? Abychom se s ním dělili o nepatrné
zásoby? A nakonec se pustí do nás. Vždyť je to klacek skoro jako
lvice. Koukejte na ty tlapy a pařáty! Arne, odprav tu potvoru. Copak je
nás vor archa Noemova?"

Zatím se rychle rozednilo. Puma se chovala podivně. Nasycena olizovala
si pracky, pocuchaný a místy do krve rozdrásaný kožich, svých
spolucestovatelů si zdánlivě ani nevsímala, ale přece chvílemi
zachytili její zvědavé pohledy, a když se k ní chtěl Pavel
přiblížit, naježila se a výstražně zahučela. Avsak to byl projev
plachosti a bázně, ne dravé choutky. Hůře bylo k večeru, kdy
zřejmě zneklidněla hladem.

Kromě nějakého ovoce neměli potraviny. Chyběla také pitná voda,
neboť hasit žízeň spinavou vodou z Maraňonu, hustou a hnědou jako
káva, bylo velmi nebezpečné. Jestě stěstí, že mohli opatřit dost
jídla selmě a byli zbavení obav, že donucena hladem se vrhne na ně.
Arnovi se podařilo zachytit dlouhou a dosti silnou větev, kterou pak
lovili utonulá zvířata, na kterých si kuguár nevybíraně
pochutnával.

Přístí noci spali vsichni, zdoláni námahou a rozrusením. I Pavel na
stráži byl unaven.

Byl už jasný den, když procitli.

"Moře!" vykřikl Petr.

Vor se hnal po hladině, jejíž obzorová čára na sever a na východ
splývala s oblohou, jen na západě v dálce několika mil vystupovalo
nad obzor zubaté pohoří.

"Hosi," začal Pavel, "máme věru stěstí. Záplava nás minula, jsme
už daleko za korytem Maraňonu. Proud nás žene po zatopené rovině.

"Jaké v tom vidís stěstí?" bručel Petr. "Sta kilometrů bloudit na
spinavé vodě, která není k pití, a o hladu, nechceme-li se dělit o
zahnívající zdechliny s americkým lvem, který by si spís zasloužil
jména hyeny. Jak dlouho myslís, že vydržíme?"

"Hosi, pozor!" vykřikl Arne. "Tamhle se k nám blíží opět nějaká
haluz. Tu musíme vylovit."

"Ta nás spasí," usklíbl se Petr.

"Pozor! Už je zde! Chop se bidla, Pavle, zachyť a přitáhni ji! A zde
pluje druhá. Sedni mně na nohy, Petře, abych se nepřevážil do vody.
Snad tam dosáhnu. Už ji mám! Panečku, to je skvělý úlovek... Ale
vždyť je to nase původní kormidlo, jenže o kousek kratsí a odřené.
Sláva!"

"Já jsem také vylovil," hlásil se Pavel, "ale je to vlastně celý
kmen, přílis těžký pro jednoho muže."

"Ale výborný pro dva. A nyní poslyste: Necháme-li se nečinně unáset
proudem, ženeme se do zkázy, neboť v nejlepsím případě uvázneme
po opadnutí vody v bahnité pousti zamořené zimnicí, ne-li morem.
Slunce už nyní začíná pálit, sotva vyslo. Proto se musíme dostat
z tohoto prudkého proudu na západ k horám."

"A co bude s nasí cestou po Amazonce?"

"Vzdej se jí, Pavle. Nás vor není způsobilý k takové plavbě. A
zejména nyní, jen se podívej, jak je vazivo místy prodřené. Je div,
že dosud drží pohromadě."

"Bodejť!" zvolal Petr. "Puma na palubě a obrovstí hadi kolem. Copak
jsem blázen? I kdybychom měli denně královské hostiny, postele
s nebesy a místo spinavé břečky teklo sampaňské víno, nejedu! Vem
čert Amazonku!"

"Hloubka je něco přes metr," zjistil Arne větví. "Opřeme-li se
spojenými silami, podaří se nám vybočit. Dnes jestě vydržíme půst
a do večera, doufám, přirazíme ke břehu."

"Hleďte," ukazoval Žoli k východu, kde se nad vodní čárou
vynořoval hornatý hřeben.

"Výborně," zajásal Pavel. "Jsme hnáni do zaplavené roviny, která
tvoří klín mezi Kordilerami. Na západě tam někde je město Cuenca a
na východě je výběžek horského pásma. Nemusíme se tedy ani
namáhat."

"Hm -- no, možná. Ale v takovém klínu, kam se řítí tak prudký
vodní příval, mohou být silné víry. Hosi, do práce! Vsemi silami se
snažit, abychom přemohli proud a pluli přímo na západ do Cuency."

Avsak vsecko jejich úsilí bylo marné. Nepodařilo se jim ani zabrzdit.
Arnova větev se zlomila a Pavla s Gabrielem by zlomený kmen strhl do
vody, kdyby jej nebyli včas pustili. Zbylo jim jen kormidlo, kterým vsak
dosáhli jen toho, že se vor přestal otáčet a letěl vpřed jako
vystřelený síp.

Brzy vystupovaly nad vodní čárou obrysy pevniny, zároveň se mírnila